Zvukaři. Jsou postrachem českých muzikantů?

Zvukař je v Česku hodně nevděčnou profesí. Z pohledu muzikanta si za to ale pánové za mixpultem naproti pódiu mohou dost sami. Nebylo by fér házet všechny do jednoho pytle. I my známe pár schopných chlápků tohoto řemesla, navíc se za posledních 25 let jejich úroveň dost zlepšila. Ve většině případů je to ale zvláštní sorta lidí, ze které mají muzikanti oprávněně obavy. Proč?

Zvukař chodí až na poslední chvíli

Klasická situace – kapela dle instrukcí provozovatele dorazí do klubu na zvukovku v 17.30. Koncert sice začíná ve 20.00, ale „aby se všechno v klidu stihlo, že jo.“ Když konečně kapela vlastními silami v potu tváře nanosí z dodávky všechna ta komba, zesilovače, nástroje a jednotlivé díly bicí soupravy, začne sháňka po zvukaři. Ten ale jaksi zatím nedorazil a nikdo z klubu vůbec netuší, kde je a kdy se objeví. Když se mu po úpěnlivé prosbě někdo z klubu snaží dovolat na mobil, nezvedá nebo je nedostupný. A zatímco jednotliví členové kapely si dávají panáky na uklidnění nervů a do klubu se začínají trousit první návštěvníci, pan „vyvolený“ se zjeví jako duch a se stoickým klidem si to šine k mixpultu. A vůbec nevadí, že do začátku koncertu zbývá už jen 45 minut.

Kabely, kabely, kabely

Částečně uklidněná kapela do sebe kopne zbytky utišujícího alkoholu a rychle vběhne na pódium ke svým nástrojům a aparátům, „aby se všechno stihlo, i když už ne v klidu”. Pan zvukař z prostoru pod mixákem začne líně vytahovat obří klubko kabelů a hrabe se v něm jako student v dámském přirození. Když konečně zjistí, jaký kabel k čemu patří (a to se kapela musí modlit, aby náhodou nějaký nechyběl) a vše propojí, obvykle kapele sdělí, že má nástroje postavené špatně,  protože kabely nejsou dostatečně dlouhé. No dobře, nastává druhá fáze pocení. No tak snad už je vše na svém místě a KONEČNĚ se může začít zvučit.

My se neslyšíme!

Jasně. Muzikanti v tomhle bývají troublemakeři a každý má pocit, že zrovna on je z odposlechů na pódiu slyšet málo. Na druhou stranu, často mají i pravdu. Zvukař k výkřikům z podia většinou zůstává i nadále ve stoickém klidu. V pohodě si kroutí tlačítkama na mixpultu a jen občas „uklidní“ kapelu hláškou: „Sem je to ale slyšet dobře.“ No to je fajn, ale pokud muzikanti neslyší, co hrají, můžou lidi v sále sice slyšet dobře, ale otázka je: co?

Neměli jste už náhodou hrát?

„Zkuste něco zahrát všichni najednou“, ozve se pan zvukař otráveně. No v pořádku, tak se to obvykle na konec zvukovky dělá. Problém je trochu v tom, že už je lehce po 21. hodině a stále se zvučí a nehraje. Upřímně rozumím kapelám, že si tohle chtěli odbýt ještě před příchodem návštěvníků – jednak se tím trochu vytrácí moment překvapení z jejich hudby a druhak se tím může u čerstvě příchozích vyvolat falešný dojem, že koncert už začal. A když kapela skončí uprostřed písně („to na zkoušku stačí“), dorazí to nesmělý dotaz z hlediště: „A neměli jste už náhodou hrát?“ Fáze pocení číslo tři je tady – holt se jde na to, i když bylo původně v plánu si dát před hraním nějaký to pivo. Good luck!

Pár nesmrtelných hlášek

Zvukaři jsou zkrátka (opět zdůrazňuji: čest výjimkám) cháska k pohledaní. Ale věřme, že se časem i v tomhle oboru většina zprofesionalizuje a budou spokojeni lidé na podiu i pod ním. A na závěr pár nesmrtelných hlášek českých zvukařů:

  1.  „Ono se to zlepší, až přijdou lidi“
  2.  „Já ti tam tu kytaru nevěřím“
  3. „Cože? Vy máte ještě klávesy? No, do prdele“
  4. „Tři zpěvy? A dva by nestačily?“
  5. „Mikrofony, mikrofony…no měly tu bejt, ale nejsou“
  6. „Co kdybychom ty bicí nezvučili vůbec?“

Znáte taky nějakou peprnou hlášku od zvukaře?

Autor: red

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

VIP kolapsy přímo na pódiu. Jak se odchází do hudebního nebe?

Filmové novinky: Charlize Theron bez lítosti v Atomic Blonde, nové Jumanji s Rockem a start natáčení Deadpoola 2

Loading...


Send this to a friend