Známá gesta: Kde úsměv znamená mačetu a do kolika počítají v Asii?

Kultura, ve které vyrůstáme, nás formuje mnohem víc, než si připouštíme. Když vyrazíte z české kotliny někam do pralesů, zjistíte, že spousta vašich „normálních“ zažitých gest má dočista jiný význam.

Známá gesta

Pokud nemáte v záloze zvláště vtipnou historku o cirkulárce, případně Vaši rodiče nejsou sourozenci, budete mít na obou rukou dohromady cirka 10 prstů. Což se zdá být limitující pro to, do kolika můžete na prstech počítat. Jenže ejhle – jiný kraj, jiný mrav, známá gesta nejsou všude normální – i když počet prstů pořád sedí.

V některých čínských regionech se používá palec jako ukazovátko, a sčítají se přitom články prstů, ve směru od dlaně. K tomu umí ještě připočítat celé desítky za různě ohnuté prsty druhé ruky. Tahle pohotová kalkulačka na konci vašich paží se hravě dopočítá cifry 144. Není to ale jediná regionální zvláštnost.

Vařila myšička kašičku

Když počítáte na prstech, jedničkou a palcem začínáte, viďte? Takže slovanskou dvojku ukážete jako palec + ukazováček, jasný. Anglická dvojka je ukazováček + prostředníček. Ale bacha, tahle symbolika pro V jako victory má i poněkud nelichotivější, vulgárnější podtext.

Tak ať se nepřepočítáte. I když mají na dálném východě pořád jen po pěti prstech na ruce, nemají problém s jednou prackou napočítat 9 nebo 12. Záleží, ve kterém koutu Asie se nacházíte. V potaz totiž berou i číselné vyjádření mezer mezi prsty. A Japonci?

Ti začínají počítat do pěti s otevřenou dlaní. Číslo 5 značí sevřená pěst. Korejci se svým chisanbopem napočítají na prstech do 90. Hustý. Absolutně nejdál jdou ale v součtech extremit obyvatelé z Papui Nové Guineji.

Začínají malíčkem levé ruky, přes předloktí a ramena, obličej, a než se překlopí do konce své tělesné matematiky, doberou se cifry 27. Taky vám přijde, že jste matematický potenciál svých pařátů dosud silně podceňovali? To, jak vlastně na prstech počítáte, o vás a vašem původu může prozradit mnohem víc, než byste asi čekali.

Tvůj prst, ty pitomče

Ukazovat prstem? Jasně, není to zrovna slušné (u nás), ale je to názorné. Ne všude tomu ale rozumí. Proč vlastně bodáte nehtem do vzduchu? Na jihu Ameriky vám totiž budou směr naznačovat spíše pohybem rtů. A Yupnové z Guineje raději nakrčí tím správným směrem nos.

A když už jsme u té exotiky, viděli jste někdy ženy z jiho-brazilského etnika Tapirapé? Chápeme, že žádný vkus není univerzální, ale kvůli nim a jejich propracovanému bodypaintingu bychom se v pralese klidně ztratili.

Má to ovšem háček. Tyhle dámy se nelíbají. A vzájemný dotyk rtů se jim tak intenzivně ekluje, že polibky v repertoáru něžností vůbec nevedou. Což vyvolává otázky. Má vůbec cenu balit kufry?

Vážně se chcete usmívat na domorodé taxikáře?

Úsměv je nejlepší deštník,“ zní zmršené čínské přáníčko z velké porce fast-foodového krmení. Je to tak ale doopravdy? Jsou kraje, kde to s širokým úsměvem na tváři daleko nedotáhnete. Středoafrická etnika v tom vidí hrozbu, výhrůžku. Ukazujete totiž zuby.

A podobné je to i s prapůvodními obyvateli Fidži. Asi není náhodou, že z hlediska kulturní evoluce teprve nedávno tato etnika nahradila lžičkou a konzervou fazolí propečenou kýtu bílého misionáře. Úsměv se úplně nenosí ani ve Vietnamu, kde lidské maso v oblibě nikdy nebylo. Proč?

Je neverbálním přiznáním viny. Něco ve smyslu: „Jo, tohle jsem vážně pokonil.“ Jen o kousek vedle, v Kambodži, je úsměv odrazem uznání nižšího společenského statusu, podřízeného společenského zařazení. Na šéfa se tam usmíváte, protože on je víc. I když je kretén. Smajlík, muck.

A v Číně? Tam se vysmáté tváře jeví nedůvěryhodné. A jasně, v Japonsku se za nepřístojné považuje jakékoliv neverbální vyjádření emocí. A protože tu selekci po dlouhé generace řešili katanou, ovládat se vážně umí.

Jdu si pro banány. Ty čekáš na autobus?

Indonésané jsou vřelí a srdeční lidé, ale v Evropě by nám nejspíš přišli jako pěkní hulváti. Nestojí totiž ve frontách, tenhle náš kulturní slowdown prostě nepobírají a doma to nemají. Je to podobné jako s řidiči ze Zlína, ti taky neumí projíždět zipem.

Pak tu máme žvatlající nemluvňata. Ty si samozřejmě jedou po svém. Ňuchňání a napodobování jejich žvatlání – oňo ňám ťo udělalo hovňousek – včetně měnění intonace hlasu, jako dělají dospělí, se už ale liší. Směrem na globální sever a západní polokouli až do děsivého extrému.

Tak nejde čas

Představujete si čas, vyměřený dnem a nocí, jako kruh hodinového ciferníku, anebo jako přímku, potažmo stoupající stupnici? Vidíte, další nenápadný rozdíl mezi západní civilizací a třeba mandarínskou komunitou v Číně. Je fakt, že v tomhle jsme napřed.

Věta: „Vidím cíl na 11 hodinách“ totiž v jejich podání smysl nedává. Do vertikály počítají čas i někteří Aboridžinci z Austrálie, a velmi pravděpodobně tak činili i Inkové, svým slunečním hodinám navzdory. Ti ale všechno digitalizovali do provázků a uzlíků.

Znáte jiná známá gesta nebo zvyky, které nám možná přijdou normální, ale ve světě jsou ona známá gesta něčím nepřípustným nebo nevhodným?

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Chystáte se na dovolenou do ciziny? Pozor na nevhodná gesta, podivné zvyky i bizarní zákony!

Věděli jste, že Japonci tráví Vánoce ve fastfoodech? A kolik stál nejdražší vánoční strom? Ne všude mají zvyky podobné těm našim!