Smysl pro humor prozrazuje hodně o naší psychice. Poznáte aktuální náladu člověka i další zajímavosti
Humor je něco jako okno do naší duše. To, co nás umí rozesmát nebo pobavit, o nás opravdu hodně prozrazuje. A když se náš vkus na dobré vtipy mění? Může to být signálem, že s naší psychikou není všechno úplně v pořádku. Jak jste na tom vy? Smějete se každé kravině nebo z povinnosti vůči okolí?
Například? „Nežereš maso, nepochopíš vtip.“ Jako vážně? Samozřejmě, pravda to není, příjem živočišných bílkovin nemá na smysl pro humor pražádný vliv. Ale pokud jste náhodou vegan, a první věta se vás intenzivně dotkla, možná máte problém. Pochopit nadsázku a nekonfliktní narážku jako frontální útok na své vlastní hodnoty je totiž podle psychologů předzvěstí narcismu, řekněme přehnané sebelásky. Brát sám sebe prostě příliš vážně a za všech okolností prostě není v pořádku.
Smíchem do deprese
Možná jste se narážce na vegany lehce pousmáli, ale nebylo to ani za mák upřímné. Byl to spíš takový škleb, a v duchu si myslíte něco úplně jiného. To může být v pořádku, hláška je to otřepaná a už trochu vyčpělá. Jen pozor, abyste hraným úsměvem nereagovali na každý vtip, který slyšíte. Tím se totiž přibližujete k definici klinického sebeklamu. Běžně jim trpí lidé, kteří se smějí, protože je to od nich společensky vyžadováno.
Třeba proto, že jejich otravný nadřízený neustále vykládá rádoby vtipné historky, po kterých musí následovat smích publika, nebo ztráta místa či prémií. Čím častěji to děláte, tím více se proces nuceného neupřímného úsměvu automatizuje. Nejspíš po čase skončíte v klinické depresi, a vtipného vám nepřijde už nikdy nic.
Když nevěříte ani sami sobě
K tomu, aby byl humor procítěný, musí nějakým způsobem rezonovat vaše vnitřní hodnoty. V kladném nebo záporném smyslu. Pokud je tedy máte. Ale pokud vás naprosto míjí, a přesto se na něj snažíte reagovat pobavením, je to zlé. Sebeklamem k deziluzím a depresi se propracovávají lidé, kteří často navenek prezentují jiné myšlenky a hodnoty, než jaké samy vnitřně cítí. A platí to i v oblasti humoru.
Tady nebude něco v pořádku
Na druhé straně, jsou tu lidé, kteří se velmi upřímně smějí, ba přímo řehtají, vtípkům nenáročným a nízkým. Z dortové bitvy v černobílé grotesce jsou u vytržení, a gif s tučňákem, který uklouzl na ledu a spadl na zadek, je dostává do humorné extáze. Tak pozor: právě ten dětinský „baf, to jste se lekli“ a bouchací a padací humor je signálem poškození mozku. Třeba v důsledku prodělané nebo blížící se mrtvičky. Ne, vážně. Jak dlouho vám ještě přijdou zábavná videa, na kterých někdo leká lidi s houkačkou? Zamyslete se.
Sarkasmus není pro každého
Věděli jste, že slovo sarkasmus značí „řezání do masa“. Nejspíš ne, viďte? A jsme u toho: nepochopit sarkasmus může být signálem raných stádií demence. Pochválit někomu ironickým tónem jeho nové boty, nebo to, jak se hezky spravil, je totiž komplexní proces mozkové činnosti. Něco říkáte, ale něco jiného si myslíte. Dekódovat tohle poselství vyžaduje určitou kapacitu. Pokud někdo nedokáže rozklíčovat sarkasmus od běžné pochvaly, může za tím stát neurologická diagnóza, následky poranění hlavy, autismus nebo schizofrenie.
Příliš vtipní už mají sami dost
Na ty, kteří kolem sebe jako vulkán vtipnosti šíří jednu sarkastickou hlášku za druhou si ale taky dávejme pozor. Lidé, kteří v rádoby nadsázce komentují dění okolo, a vůbec vtipní nejsou, spíše svými kousky zraňují a ubližují, jsou často workholici. Poznat je moc práce nedá. Svou nadprodukcí nevtipných vtípků totiž zakrývají své vlastní vyhoření a stav těsně před vlastním psychickým kolapsem.
Humor tak černý, že by mohl sklízet bavlnu
Sklony k extrémně černému humoru naznačují genialitu, tedy nadprůměrně vysokou inteligenci. Jenže pozor, takový řečník se může snadno dostat do problémů, a skončit za rasistický nebo nekrofilní vtípek i před soudem. Jak to, že při své genialitě neodhadne proměnlivou míru vkusu? To je právě ono: lidé s vysokou inteligencí totiž mají problém chápat běžné společenské konvence, a tak prostě neví, co už je za hranou.
Smát se neštěstí jiných? Naprosto v pořádku!
Vyvolává ve vás neštěstí jiných pobavení, respektive, zasmějete se, když se někomu kolem vás něco opravdu nepovede? Ne, tohle z vás možná společensky udělá naprostého kreténa, ale podle psychologů je to naprosto v normě. Tedy, v normě nikoliv formálně společenské, ale psychické.
Lidé totiž reagují na neštěstí přirozeně radostným chováním: nejde o to, že by nás důchodkyně, která si napěchovala igelitku dvaceti balíky másla ve slevě a pak se jí taška protrhla, pobavila. Nepřejeme jí to. Ale náš mozek nás zaplavuje vlnou endorfinů, hormonů štěstí, protože se to nestalo nám! To my jsme měli štěstí a nezakopli a nerozsypali papíry do kaluže. Juchů! Jen pozor: po prvotní úsměvné reakci by měl následovat evolucí vypilovaný korekční mechanismus. To, co nám brání popadat se za břicho smíchy u srážky dvou vlaků. Pokud se tak nestane, jsme dost možná psychopati.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: