Že potřebujeme spánek k životu? Paul Kern nespal 40 let!

Spánek je životní nutnost, dobíječ baterek. Přežít bez něj nelze. Teprve v hlubině spánkového útlumu začne mozek uvolňovat ty správné bílkoviny, odpojovat nepotřebné synapse nervové sítě a obnovovat kognitivní funkce. Nespat je fyzicky nemožné a dosavadní rekord na samé hranici nebytí je 264 hodin (11 dní) beze spánku. Tolik chytré poučky z učebnic. Jenže je tu minimálně jedna výjimka z pravidla, živoucí doklad toho, že to „nějak“ jde i beze spánku.

Říkejme tomu anomálie, absurdní odchylka bez vysvětlení. Ale ve skutečnosti se jmenoval Paul Kern, byl to Maďar jako poleno a v roce 1914 víc než ochotně narukoval do rakousko-uherské armády, aby vyrazil na východní frontu. Kern nebyl žádné ořezávátko, brzy byl zařazen do „úderného sboru“, který měl v plné palbě čistit nepřátelské zákopy od živé síly. Byl to silák, ale neprůstřelný nebyl. Ukázalo se to po 10 měsících služby, kdy mu při dalším z mnoha útoků pravým spánkovým lalokem proletěla kulka, a zbavila ho vědomí.

Maďarský Superman nepotřebuje spát

Měl víc než uvěřitelné štěstí: nezemřel. Probudil se po pár dnech, už po operaci, na lůžku v polním lazaretu. Bylo to vlastně naposled, co si dobře pospal. Protože od téhle epizody už Paul Kern nikdy neusnul. Že je něco v nepořádku, si povšiml až po pár dnech. Nespavost přikládal stresu, šoku ze svého neuvěřitelného štěstí, neustálému chaosu v lazaretu. Jenže on nemohl usnout ani poté, co byl přesunut jako vysloužilec a veterán do zázemí a domů! Bylo jedno, kolik napočítal oveček.

Prostě nezabral, byl pořád při vědomí. Až do konce války a rozpadu rakousko-uherské monarchie to nikdo moc neřešil, ale když pak vyšel na veřejnost s tím, že už pár let nespí, začali si všichni ťukat na čelo. To přece nejde, nespat. Ne? Kerna za chvilku testovaly všemožné lékařské kapacity, od Ameriky přes Evropu po Austrálii. Nezjistili nic. Byla tu hypotéza o mikro-spáncích, o tom, že mu střelné poranění odpálilo ty partie mozku, které se oživují spánkem. Byl medicínskou kuriozitou.

Jenže Paul Kern byl pořád v pohodě. Nebláznil, nešílel, nechřadl. Fungoval docela normálně. Opravdu nikdy nespal? Jasně, na každý den aspoň na hodinku zavřel víčka, aby si oči odpočaly. Ale klidně by si s vámi celou tu šedesátiminutovku tmy povídal. „Zjistil jsem, že snažit se usnout je pro mě mnohem víc namáhavé, než zůstat vzhůru,“ bude tvrdit. A odborníci mu museli dát za pravdu. Ne, nedávalo to smysl. Spát se musí, je to zapotřebí. Ale od roku 1915 do léta 1955 Paul Kern spát prostě nepotřeboval.

Ano, zemřel relativně mladý, v 58 letech. Ale jeho život byl taky o 8 hodin každého dne delší.

Dlouhověká zvířata v zajetí: Rekordmani, kteří to dotáhli až za hranice života

Válka pod mikroskopem: Zajímavé počty a překvapivé souvislosti

Další galerie