Předsevzetí a novoroční oslavy? Úplatek bohům a strach z nejistoty

Trauma novoročních předsevzetí není žádná novinka, deptá nás nejméně posledních 3000 let. Začali s tím v Babylónii.

novoroční předsevzetí

Odpočítávání posledních vteřin, pejskomily dráždící bouchání ohňostroje, konfety a proudem šumící Bohemka. Bujaré veselí a série drobných společenských hříchů. Radosti silvestrovské noci mají povšechně navodit pocit, že s klidem necháváme starý rok minulosti, bilancujeme jeho výsledky, a že všichni společně vstupujeme do toho nového, dáváme si novoroční předsevzetí… Jenže střepy, kocovina, nepořádek a majonéza, kterou nám někdo namazal do podpaží, nás hned před polednem dalšího dne přesvědčí, že jsme pořád v tom stejném svrabu. Možná o něco horším, protože jak praví klasik: „Dobře už nám bylo.“

Nihil novi sub sole

Následující hodiny nového roku nám pak nezlepšuje vidina pracovního dne, očekávatelná novoroční reorganizace a volání po úsporách, hrozba výpovědí u zaměstnavatele, blížící se čas pro podání daňového přiznání. Zkrátka a dobře, děsí nás zatracená nejistota z toho, co přijde. Život nám také vydatně komplikují omezující novoroční předsevzetí, u nichž si rázem nemůžeme přesně vybavit, proč jsme si je vlastně dali. Aha! Chtěli jsme být jiní a lepší! Víc cvičit, zdravěji jíst a hlídat si kalorie. Zhubnout, přestat kouřit a věnovat se více partnerce (nebo si nějakou konečně najít).

Nic nového pod Sluncem, to všechno už tu bylo dávno před námi. Jako první nastartovali schéma předsevzetí staří Babyloňané. Jejich novoroční mejdan se pravda pojil s půlkou března. Dobou, kdy už zaseli ječmen a netušili, jestli vzejde. Nevěděli, jaký bude příští rok, přičemž věštby jejich kněží byly silně pesimistické. Už proto, že do funkce tehdy nastupoval nový Nejvyšší kněží a často i nový panovník. V průběhu dvanáctidenního festivalu (zvaného Akitu) byl čas přesvědčit četná božstva, bdící nad Babyloňany, kolektivně i individuálně o tom, že jako smrtelníci jste hodni přežití a jejich přízně.

Jak si šplhnout u bohů?

Uzavřením novoroční smlouvy, spojené s  obětinami a sliby. O čem to tak bylo? Splatím dluhy, nebudu si příště půjčovat tolik. Budu častěji chodit do chrámu a přinášet dary Nejvyšším. Nebudu klít, přestanu dráždit manželskou nevěrou, ze své studny nechám brát vodu žebráky, usmířím se se sousedem. Zkrátka a dobře, letos budu jiný a lepší. Moje existence bude hodnotnější a za to mě bohové odmění vydatnou úrodou, dají mi přežít. Platí? Pokud své sliby nedodržím, ztratím jejich přízeň. To by byla konečná. Že vám to něco trochu připomíná?

Nebojte, i v Babylónii v letech 1500-600 př. n. l byla většina takových předsevzetí zapomenuta po první ze sezónních sklizní. Předsevzetí patřily i ke starému Egyptu, kde se načasování konce/začátku roku krylo s letním slunovratem a povodněmi na Nilu. Začínalo to jako solidní pařba – wepet renpet – plná dobrého jídla, alkoholu a sexu, protože to klidně mohlo být naposledy. Šlo o to, že příliš slabé povodně znamenaly bídnou úrodu, a vydatné povodně (přinášející úrodnou půdu a slušnou úrodu) byly zase extrémně ničivé, smrtící. V určitý moment se tak Egypťané v rámci střízlivění začínali modlit a zaslibovat bohům, aby to nakonec dopadlo pro ně dobře.

Zbavím se toho, co nechci

Čínský Nový rok, připadající na únor, byl původně oslavou toho, že jste přežili zimu. Vzhůru k nebesům se tu posílala přání, rozsvěcely se lampiony a došlo i na první ohňostroje. Pravidlem – předsevzetím bylo, že do dalšího roku se něčeho vzdáte, abyste něco mohli získat. Většinou jste handlovali nějaký svůj zlozvyk (kterého jste se stejně chtěli zbavit) za příslib nějaké pozitivní vlastnosti. Do loňského roku i toho budoucího současně hleděl římský Bůh dvou tváří, Janus. Slavilo se v lednu, a přání vykoupená obětinami a předsevzetím tehdy měla velmi obecný charakter. Lidé si přáli rok bez válek, v míru a prosperitě, bez nemocí. Ne vždy to vyšlo.

A čím jste se vepsali do přízně bohů letos Vy?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

6 novoročních předsevzetí, která se skutečně dají dodržet

Češi a novoroční předsevzetí. Nedodržujeme je a víme to, ale přesto si je dáváme. Proč nefungují?