Jak laskavé jsou země k cizincům? Ne všechny kultury jsou pohostinné

Dost často totiž stojí na subjektivních názorech a individuálních zkušenostech konkrétních lidí, jejichž dojmy se mohou silně rozcházet. Znáte to: na blbce a německé turisty narazíte všude. Takže vám často dojem z jednoho blbce (nebo německého turisty) může vylepšit nebo pokazit dojem o celém cizím národě nad průměrná očekávání. Jak pohostinné kultury jsou?

Zásadním kamenem úrazu rozdílných názorů je taky kulturní odlišnost: to, co je v zemích, kde jsme jen hosty na návštěvě, vnímáme jako lokální podivnost. A přitom je to dobře zažitý místní standard, často s hlubokým historickým nebo třeba náboženským pozadím. Zrovna tak naše „univerzální“ slušné chování může vyvolávat rozpaky, a vést až k nemilým incidentům.

Jen namátkou: středomořská „pauza po obědě“, siesta, není neschopností a leností místních prodavačů a restauratérů, ale chytrou provozní adaptací na místní klima. Při představování se Australanům je lepší sám sebe trochu podceňovat a jít na to přes nějaký menší trapas, než ze sebe dělat dokonalého borce. Jsou národem, který nevznikl ze šprtů a gentlemanů, ale z trestanců a dobrodruhů. Proto jsou přirozeně bodří.

Zvyklosti, považované za (ne)zdvořilosti

Přesným opakem jsou třeba (jiho) Korejci, kde překročení závazného bontonu neodpouštějí. Japonci si zase hlídají své emoce, a nesnáší naše veřejné důvěrnosti, smích nebo hlasitou řeč. Snaha jasně a zřetelně artikulovat na recepci, kde nám nerozumí, může být považována za vyhrožování. A taky si tu dost dávají záležet na zachování osobního prostoru, který je skoro podle pandemických norem.

Přesným opakem je Indonésie, kde vám lidé ve frontě budou doslova dýchat za krk. Je zbytečné rozvíjet super-zdvořilou a obsáhlou konverzaci v angličtině tam, kde tenhle jazyk není mateřský. Budou radši, když po zdvořilostním úvodu (ideálně zahájeném pozdravem v jejich vlastním jazyce) přejdete na ruce-nohy. To dost platí v zemích afrických.

Ne všude uspějete s univerzálním pozdravem dobré ráno/dobrou noc. Někde se to považuje za mez překročení běžných důvěrností. Číňané jsou zase do extrému hákliví, když v amatérské snaze napodobit jejich řeč výrazy komolíte. A 5000 let historie Říše Středu jim trochu dává za pravdu. Že se Saudové chovají u stolu (podle našich měřítek) jako dobytci? Inu, neuklízí a drobí. Protože to za ně uklízí někdo jiný.

Takže slovanským nápadem poklidit stůl spolu s hostiteli se tu řadíte na nižší úroveň. Stejně jako v Indii si pak musíte hlídat, kterou rukou si nabíráte a jíte… těch rozdílů a detailů je tolik! A to je na tom to krásné. Svět je možná v duhových barvách právě proto, že rozhodně nejsme všichni stejní. Jak ale v těchto přepestrých kritériích stanovit onu míru laskavosti a pohostinnosti?

Podělit se, i když zrovna nemusíte

S obligátním „tady mě pozvali na čaj zdarma, to asi budou hodní lidé“ nepochodíte. Na čaj zdarma vás pozve zrovna tak marocký trhovec, který se vás chystá oškubat o desetinásobek ceny nabízeného zboží. Když vás na čaj pozve paštunský warlord, dává tím najevo, že jste hostem, za jehož bezpečnost je schopen položit život svůj i své rodiny.

Stejný akt tedy může znamenat různé věci. Zajímavý vhled do toho vnáší například aktuální studie o laskavosti/všímavosti z Holandska. V podstatě se soustředila na ochotu zpřístupnění omezených zdrojů (nikoliv peněz) s neznámými osobami a cizinci.

V krátkosti: na regálu jsou čtyři jablka – tři zelené a jedno červené. Takže si vy můžete vybírat ze dvou barev. Když si vyberete to červené, neznámá osoba za vámi má hned o 50 % menší výběr. Sice taky odejde s jablkem, ale už si nevybere ze dvou možností. Zachováte mu možnost výběru? I když se takové uspořádání může zdát dost neuměle nahozené, když to vyzkoušíte na 8000 lidech ze 34 zemích v desítkách variací testů, začnou vám z toho vycházet zajímavé výsledky.

Někde totiž spíš preferenčně půjdou lidé po unikátních kusech (červených jablcích), aniž by hleděli kolem sebe (a za sebe).  Co je na tom tak zvláštní? Že navenek možná trochu sobečtí Češi dopadli v testu (po Japonsku, Mexiku, Rakousku a Izraeli) nejlépe.

Na reputaci záleží

Rozhodně lépe, než Američané, Číňané, Turci, Kanaďané… test se dá interpretovat tak, že Češi zdaleka nejsou tak lhostejní ke svému okolí, jak se nám občas někdo pokouší tvrdit. Naše kulturní zvyklosti přitom nemusí naznačovat zrovna to nejpohodovější klima na světě, ale také vypovídá o tom, že jsme upřímní a nepředstírající. Že svůj vztah k cizincům zbytečně nemaskujeme zdvořilostmi, ale když k němu konkrétnímu přilneme, opravdu si ho vážíme, ať už přišel odkudkoliv. A to ve světě skutečně není pravidlem.

Jinak napříč referencemi zcestovalců z celého světa, jsou tu kultury s dobrou reputací (Portugalsko, Bosna a Hercegovina, Irsko, Burkina Faso). A taky pár zemí, kde se k turistům tradičně moc hezky nechovají. Třeba Monako, Bulharsko, Pákistán nebo třeba Francie.

FOTO: 123RF

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Ženám vstup zapovězen. Kam ženy nemůžou?

Jaké jsou ty nejlepší aplikace pro cestování? S těmito se určitě neztratíte

Další galerie