Jsme jedna velká rodina. Čím vám zaměstnavatel otravuje práci a proč je to špatně

Toxické pracovní prostředí? Na to můžete narazit v každé firmě, a nemusí to být zrovna chemička. Styl “jsme jedna velká rodina” je první varovný signál, a není zdaleka jediný, který byste neměli přehlédnout.

Styl "jsme jedna velká rodina" je první varovný signál

Vytváření iluze o tom, že jsme všichni jedna velká šťastná parta, je prostě od začátku chyba. Že jste tady ve formě jedna velká rodina? Vážně? Znamená to tedy, že to muchlování manažera se sekretářkou ve výtahu bylo něco jako incest, a šéfová je jako chlastem a depresemi zmožená rodinná tyranka? Polovina manželství končí rozvodem a nefunkční rodiny byste mohli přehrabovat vidlemi, takže ten příměr v rovině podnikání prostě jako motivace sedět nemůže. Nehledě na to, že když doma umyjete nádobí nebo hodíte děti do školky, nepobíráte mzdu. Za práci pro zaměstnavatele ano. Svého bratrance se taky nemusíte doprošovat, abyste dneska mohli jít dřív domů, protože vaše dcerka má školní besídku. Šéfa jo.

Z famílie vás nevyrazí, z firmy ano

Firma nemůže fungovat jako rodina. Protože z opravdové rodiny vás za špatný výkony nikdo na ulici nevyhodí. Takže ne, nejsme rodina. A když vám tohle někdo začne solit během přijímacího pohovoru, je dobré dát si hned otočku. Buď ze dveří ven, nebo jako Jean-Claude van Damme. Ta druhá varianta je možná lepší, protože pak by třeba HR manažeři konečně pochopili. Ušetříte si pak ty „rodinné dojáky“, když vás budou přeřazovat na jiné oddělení nebo sami přijdete s výpovědí. Protože to se přeci v rodině nedělá, a vážně jste je zklamali. Líbivé řeči o rodině jsou prvním podstatným signálem, že je tu něco velmi neblahého. Mimochodem, podobná toxická hláška je i „všichni jsme na jedné lodi“, která si zaslouží další odstaveček.

Stejná loď, jiná paluba

Každý potřebuje zaměstnávat loajální zaměstnance, ale ta ochota být podniku věrný a bojovat za něj potřebuje nějakou logicky odůvodnitelnou motivaci. Hláška s „jednou společnou lodí“ už vážně nezabírá. Protože až na výjimky jste vy v pozici otroka, uvázaného k veslu v podpalubí. Ano, posunujete tím celou galéru kupředu, což je jistě fascinující. Ale sluníčka a vlahého mořského větru si užívají jen ti u kormidla. Co se stane, když tahle loď najede na mělčinu? Šéf nejspíš vynechá letošní třetí plánovanou dovolenou v Karibiku, a na Porsche bude šetřit o nějaký ten pátek déle. To vy skončíte na ulici a můžete se jít leda tak pást. Ne, nejsme na jedné lodi. A záchranné čluny jsou stejně nachystané jen pro vyvolené. Jako na Titanicu.

Buďte rádi, že děláte pro nás

Toxicky působí zaměstnavatel v ten moment, kdy za váš podpis pod smlouvou očekává vděčnost. Jako za co? Naše role jsou určené, povinnosti jasně definované v pracovně-právní rovině. A já opravdu nechci projevovat svůj vděk za to, že mi tu dáte vydělat na chleba a nájem. Nemuseli jste, ale plácli jsme si. Každý si děláme to své, a snažíme se, jak nejlépe umíme. Takže se ušetřeme těch řečí o tom, jak jsem hrdý na to, že jsem součástí vašeho týmu. Na mojí židli mohl a pořád může sedět kdokoliv jiný, a dokud se po mě nadřízení vozí za cokoliv, co se jim zrovna nezdá, nemám potřebu akutního vděku. Takže když třeba zaslechnete o vašem zlém předchůdci, který je velmi zklamal a že firmu opustil „poté, co všechno pro něj udělali“, zbystřete. Smrdí to.

Nevyžádaná odměna nepotěší

Benefity? To myslíte jako 90 % slevu na ty kuřata, který tu 12 hodin denně frituju? Mě je po dni v práci fyzicky zle z představy, že někdo jen slovem zmíní drůbež nebo olej! A dál? Co třeba permici do fitka, abych si po šichtě ve svém osobním volnu střihnul pár koleček na rotopedu? Protože to je asi ta nejlepší cesta, jak zrelaxovat po dni v práci, kde vlastně taky jen „šlapu na místě“. Kdo vlastně stojí o středeční rozvoz muffinů mezi stoly, a čtvrteční čtvrthodinku východní meditace za zápachu vonných tyčinek? Lístky do divadla? To už zní líp, pokud se k nim můžete dostat, a nepřerozdělí si je demokraticky už v účtárně. Benefity můžou být fajn, dokud o nich máte možnost svobodně rozhodnout.

Takže ne, díky: nechci k nástupáku sendvičovej bufet a stolní fotbálek na chodbě, ale radši o tři pětky na hodinu víc. Je to v cajku, protože já sendviče nerad? Hm, tak takový benefit, ze kterého nemám prospěch, je mi k ničemu. A je to další signál nenápadného toxického pracovního prostředí. Podobné je to s teambuldingem a utužováním kolektivu. Nikdo moc nestojí o to, zabít volný den na golfu nebo paintballu. Někdo je prostě asociál od přírody, nemá potřebu se družit. Tak jim to prosím necpěte, ne každý stojí o to, aby pracovní kolektiv expandoval do jeho osobního života.

Nebavme se o tom

Komunikace. To je vynález, do kterého od objevu lidské řeči pořád spousta manažerů nedokázala proniknout. Zeptejte se sami sebe, jak si váš zaměstnavatel stojí. Má do budoucna nějaké velké plány? Chystá se fúze, propouštění, změna výroby, velká expanze? Stíháme plán, obstáli jsme v kontrole kvality? Nebo to všechno jsou přísně tajné informace, upečené na poradě šéfů, které se dozvíte jen šeptandou? „Kdo jsem a kam směřuji“ není jen filozofická otázka. Každý potřebuje vědět, co je vlastně jeho povinnost a práce, a co má udělat dneska a bude dělat za týden. To, že se jen něco špitá a nikdo nic neví, je definitivně zásadní chyba. Pokud se bez plánu dělá to, o čem se nadřízenému ze včerejška na dnešek zdálo, je to špatné. Když ráno na stole najdete výpověď, je už pozdě se ptát, co bylo s firmou špatně a proč jste se jí nepozdávali.

Autor: Radomír Dohnal

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Absurdní ukázky byrokracie v praxi. Vlády nechávají miliardy vyletět oknem

Všechno musí vypadat zeleně! Co to je a jak se dělá greenwashing? Návod pro ty, co kašlou na přírodu!

Loading...




Send this to a friend