Historické zbraně: o jste o populárních z nich nejspíš netušili?
Válečná kladiva a super-těžké obouruční meče v pazourách rytířů, smrtící hvězdice v rukou nindžů. Takhle to ve filmech bývá. Ale ve skutečnosti?
Španělé mají šavle z ocele, kované kyrysy a krunýře. Indiáni (Mayové i Aztékové), stojící během dobývání Amerik na opačné fronty straně mají jen dlouhé ploché palice. Primitivní sekeromlaty se vsazeným kamením. Takže jsou šance jasné, ne? Ne.
Indiánské pádlo-palice, macuahuitl, jsou totiž lemovány obsidiánem. Sopečným sklem, které je na lomových hranách tak ostré, že řeže do masa na buněčné úrovni. Je to zbraň, kterou na rozdíl od šavle nebo meče, s pořádným švihem rozseknete chlapa napůl, bez ohledu na zbroj. Vysoce mobilní a vysvalení a sebevražedně odhodlaní domorodci, pobíhající v pralese – kde jsou jako doma – vyzbrojení ekvivalentem motorových pil. Šance byly dost na jejich straně.
Kladivo? To nechte Thorovi
Aspoň jeden masivní semi-boss, vyzbrojený hovadsky obřím kladivem, nemůže ve středověké bitce chybět, že? Jenže problém s věrností začíná už při zobrazení samotného tvaru. Ne, těžkopádné bouračské palice se rozhodně nepoužívali. Spíš perlíky připomínající kovaná kladívka ševců a zedníků, nebo cepíny horolezců.
Neútočilo se plochou (tady spíše ploškou), ale ostrým hrotem. Ten otevíral do zbroje zakuté živé konzervy těžkooděnců. A jasně, prohnat jej někomu lebkou bylo o dost snazší. Praktičtější.
Že zbraní, která byla skutečným symbolem středověku, byl meč? Nikoliv, absolutní jedničkou bylo kopí. Dlouhé ratiště a zatraceně ostrý bodec na konci vám totiž umožňoval držet si protivníka hezky od těla, a přitom píchat, sekat, řezat a bodat. Univerzální do útoku i obrany, proti obrněným i jízdním.
Výrobní náklady na kopí byly minimální, a s tímhle zašpičatělým klackem si každý poradil i bez šermířského výcviku. Romantizovanému obrazu navzdory, kopí byla zbraní, kterou byste si sami vybrali.
S mečem to přehánět nebudeme
Meče na své čepeli nesou nápadné zahloubení. Drážku, rýhu. Legenda o tom, že sloužila k odvádění krve, se ale nezakládá na pravdě. Je to prostý výstup designu, při němž chcete snížit váhu, ale neomezit další funkční kvality. Meče byly nad očekávání opravdu lehké: začínaly u 1,2 a končily 2,2 kilogramů. Potřebovali jste rychlost a švih, ne infarkt a kýlu. Masivní kousky byly spíš ceremoniální, soubojové a na parádu. Ne do bitvy.
Zubaté čepel? Krajně nepraktické: do masa nepřítele se totiž zakousnou, a ven je kumšt je vytáhnout. Po úspěšném zásahu bystě sami Inkasovali více ran, než kolik byste rozdali. A otrávené zbraně? Často jsou tak nazývány zdobné dýky z blízkého východu a Indie, s různě perforovanou čepelí. Většina takových děr se ale nachází u záštity, a je dělaná z estetických důvodů. Jed jste totiž i otrávené zbraně potřebovali mít na špičce.
Proč to po mě házíš?
Vrhací hvězdice, šurikeny, nechybí ve výbavě žádného správného nindžy. Z Hollywoodu. Protože šance, že někoho v reálu zabijete hvězdicí je…au… nulová. I záludní zabijáci, nindžové, je používali jen k odvedení pozornosti, a ne coby smrtící zbraň. A co ty dvě vidličky, zvané sai? Nevěřte tomu, co vám ukazuje kreslený Rafaelo z kanalizace. Pravé sai neměly uprostřed dlouhé bodce, byly to spíš obušky se záštitou ruky.
FOTO: 123RF
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nejdražší zbraně světa: Od šavle Bolívara po Kaddáfího zlatou pistoli