Ušlechtilé vládní programy, které dostaly světové velmoci na dno! Jak snadno vzniká krize? Lehce!

Někdy mají politici pocit, že rozumí potřebám svých občanů a jejich dobru víc, než sami občané. Že je to paradox? Následky některých takových experimentů bolí dodnes, a ne vždy se odehrávaly v diktaturách.

Neúspěšné vládní programy a následná krize

V Čínské lidové republice tomu říkali Velký skok vpřed. Což vcelku trefili, až na to určení směru. Státem nařízená opatření, která tu v rámci druhé pětiletky v roce 1958 rozjeli, totiž definitivně pohřbili naděje na lepší život všech obyvatel. Na další půlstoletí. Novou ekonomiku, nového člověka a hlavně nový komunismus tu začali budovat s takovou vervou, že to nepřežilo 30 milionů lidí. Možná víc. Čína se s tímhle obdobím dodnes nevyrovnala, protože jediným výsledkem soustředěné zemědělské a ekonomické politiky byl největší lidmi cíleně vyvolaný hladomor na světě.

Vyrábět budou všichni!

Zvýšit produkci oceli! A to i tam, kde nejsou vysoké pece nebo železná ruda. Prostě to zařídíme. Zrušit statut osobního vlastnictví, majetku a rodiny! Jen ať je všechno všech. Spát budou všichni v hromadných kasárnách a stravovat se v komunitních jídelnách. Do práce na pole, po práci na brigádu na pole! Lidé za chvilku nevěděli, jestli mají spíš odhánět ptactvo z polí (jak velela propaganda), nebo ho jít lovit. Protože nic jiného k jídlu brzy nebylo. V průběhu třech let vymřelo v některých provinciích až 40 % obyvatel hlady. Za pár let na to navíc přišla Velká kulturní revoluce, která přinesla ještě větší masakr. Tohle se prostě soudruhům v Pekingu nepovedlo.

Tak na zdraví

Teď něco lehčího: vadí vám opilství a alkoholismus, a s tím spojená pouliční kriminalita a výtržnictví? Nedíváte se rádi na to, jak alkohol rozvrací rodiny? Tak hlavně prosím nehledejte inspiraci v prohibici, se kterou Američané skutečně šlápli vedle. Začali s tím v roce 1919, a vydrželi dvanáct let. Než konečně vystřízlivěli a prohlédli. A co pak uviděli? Nařízení, které stavělo pití alkoholických nápojů mimo zákon, učinilo ze stovek tisíc Američanů „spolupachatele“. Smyla se hranice mezi zakázaným a povoleným. A to je teprve začátek.

Výsledek? Horší než na začátku

Příležitosti se chopili pašeráci, kteří dokázali žíznivějícím masám nabídnout to, po čem toužily. Generovalo to neskutečné zisky, které umožnily „vykvést“ rozvětveným mafiím. Vytvořil se ohromný prostor pro korupci. Místo snížení zločinnosti následoval její raketový vzestup. Lidé umírali na otravy, protože pili prakticky cokoliv. Stát nad tím kontrolu neměl. Mrtvých po prohibici zůstaly desítky tisíc: ať už těch upitých nebo ubitých. Na konci bylo ve Státech třikrát víc barů (tajných), než těch legálních na začátku prohibice. Je to nápad, který patří do koše.

Kde soudruzi udělali chybu?

Když už jednou máte diktaturu jako řemen (a k tomu utažené opasky), nepovolujte. V zemi, kde už prakticky neexistuje smysluplná opozice, je to jako polibek smrti celému režimu. Tohle si bohužel, nebo možná spíš bohudík, neuvědomil Michail Gorbačov, který se v roce 1985 stal vůdcem Sovětského svazu. Že to chce nějaké reformy? Nápad to není špatný. Ale těžko můžete hledat nějaké neotřelé myšlenky, když na každého kritika hned čeká v lepším případě kriminál. A tak se v SSSR rozjela šaškárna, které se říkalo perestrojka, tedy restrukturalizace sovětské ekonomiky. K ní pak patřila i tzv. glastnost, politika otevřenosti.

Demokratizace má k demokracii daleko

Proč šaškárna? Je to totiž snaha demokratizovat diktaturu, ale nedávat lidu hned zrovna demokracii. Svobodu pěkně po kapkách a na státní příděl, pod kontrolou tajné služby. Původně měl tenhle proces přispět k odhalování chyb režimu, a dávat prostor jejich nápravě. Prostě taková konstruktivní kritika, soudruzi. Jenže tehdy bylo v Rusku špatně úplně všechno. A jak lidé znovu získali právo „trochu si postěžovat na nedostatky“, celé se to sesypalo. Když totiž musíte čekat šest hodin ve frontě i na flašku vodky, nemáte už potřebu svůj režim nějak šetřit. Perestrojka a glasnost tak nakonec SSSR rozložila na atomy. Doufejme, že na věčné časy.

Rozdejme zemi těm, kdo to s ní umí

V roce 1862 to byl super nápad. Kdo si řekne, dostane od vlády 65 hektarů půdy. Za pár drobných, asi 1,5 dolaru od akru. Přesně takhle ve Státech fungoval tzv. Homstead Act v původní verzi, kdy bylo zapotřebí zasídlit novou zemi. Pěkně se na „svém“ usadíte a pět let neplatíte daně. A když jste za tu dobu schopni něco vypěstovat a přežít, rozšíří vám federální vláda smlouvu na dalších 21 let, protože jste tak šikovní. Byla to cesta, jak udělat Ameriku velkou. Jenže v roce 1909 už to v nové edici téhož zákona neplatilo. Proč?

A krize je na světě

Tehdy se totiž rozprodávala půda fakticky neobdělávatelná, vzdálená kilometry od vodních zdrojů. Vesměs krajina prérií. Tak jistě, pokud byste byli dobrým farmářem, něco z té půdy vytlučete. Ale nečekejte hned lány kukuřice. Jenže za levnou půdou a možností neodvádění daní sem přitáhli tisíce amatérů, kteří o zemědělství nikdy neslyšeli. Rozorali půdu, zbavili ji vegetačního krytu, zaseli do ní. A pak jen sledovali, jak se celá země mění v poušť. Bez nadsázky můžeme říct, že „zvorali“ celý americký středozápad. Po pěti letech už to dávno nebylo k přežití. Dílem proto se tak nastartovala navazující Hospodářská krize. Inu, státem dotované zemědělství.

Autor: Radomír Dohnal

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Věděli jste, že Japonci tráví Vánoce ve fastfoodech? A kolik stál nejdražší vánoční strom? Ne všude mají zvyky podobné těm našim!

Bitcoin nás přijde draho: těžba virtuální měny znečišťuje ovzduší ve velkém! Jak to, když jde o nehmatatelnou a digitální záležitost?