Trojský kůň prý nebyl kůň. Šest staletí tiché pošty udělalo své
Danajský dar, který přišel Trojany draze. Obří kůň, do kterého se mohla pohodlně vměstnat rota řeckých hrdinů, si klidně po deseti letech obléhání bezstarostně vtáhli za hradby. Ještě si přitom pobořili vlastní bránu, aby se jim dovnitř vešel. Zkrátka, pořádná hloupost.
Tvůrcem hrdinského eposu Ilias byl s velkou pravděpodobností básník Homér. Dílo sestavil někdy v polovině 8. století před naším letopočtem, a šlo o skutečně úctyhodný počin. Skládalo se skoro z 16 000 pečlivě uspořádaných veršů.
Test dlouhodobé paměti
Dvojitý háček byl v tom, že Ilias popisuje vybraným jazykem poety události, k nimž nejspíš došlo kolem roku 1200 před naším letopočtem. A že Homér své básnické dílo vlastně nikdy nesepsal: předávalo se dál jen ústně, mezi jeho žáky a obdivovateli.
Teprve v roce 600 př. n. l. jej athénský tyran Peisistratos nechal takříkajíc hodit na papír. Tedy to, co z někdejší homérské verze událostí v básnické podobě zůstalo. Mezi popisovanou událostí a jejím prvním faktickým zápisem tedy uplynulo šest století, kdy se dílo předávalo formou vyprávění.
Nic proti Homérovi, Ilias a řeckým klasikům. Ale dokážete si představit, jak by asi vypadal zveršovaný telefonní seznam po šesti staletích tiché pošty? Je víc než rozumné předpokládat, že by asi došlo k jisté nepatrné ztrátě informací…
Troja sedí, ale co ostatní fakta?
Mravenčí práce archeologů – včetně fenomenálního Heinricha Schliemanna – už přesvědčivě doložila, že město Troja existovalo. A že lehlo popelem po dlouhém obléhání. Které dost dobře mohla mít na svědomí válka mezi řecko-mykénskými a trójskými bojovníky.
Ale toho obřího dřevěného koně prostě Homérovi (a vypravěčům z řad jeho následovníků) nikdo soudně smýšlející věřit nechce. Ani mytičtí Trojané prostě nemohli být tak hloupí, soudí současní badatelé. Mají za to, že „nápad s pojízdným koněm“ vznikl onou postupnou ztrátou informace, chybou v překladu, omylem.
Jde o to, že starořecký výraz pro koně – a pro nákladní loď, která byla „tažným koněm moří“ – byl totožný. Taková loď taky navíc měla ozdobenou, na přídi ze dřeva vyřezávanou koňskou hlavou. Jde o to, že starořecká válečnická praxe byla – na uznání porážky – darovat vítězi svou nejlepší loď.
Jde o to, že když další klasik starořecké literatury, Vergilius, popisuje události Iliady, výslovně zmiňuje, že někteří obyvatelé Troji nechtěli ten podezřelý dar spálit (jak popisuje Homér), ale že ho chtěli potopit. Zkrátka a dobře, že to nebyl obří dřevěný kůň, ale obyčejná loď.
Loď anebo beranidlo
Případně, že to s tou válečnou lstí nebylo vůbec tak divoké, a že se do Troje dostali Řekové obyčejným – pořádně bytelným – beranidlem. Které bylo proti střelám, oštěpům a metaným kamenům kryté trupem nákladní lodi. Třeba i – aby se nedala snadno zapálit – koňskými kůžemi.
Zkreslení, vyplývající z replikování Homérova díla (aha, vy jste tenkrát říkali něco o koních, že jo?) by bylo naprosto pochopitelné.
Zkrátka a dobře, románová verze s Trojským koněm to má dost nahnuté. Těžko říct, co se před třemi tisícovkami let u města Troja vlastně přihodilo, ale nedá se čekat, že by jeho obyvatelé byli zase až tak naivní, jak nám údajně tvrdí Homér.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nejslavnější alkoholici historie: Jak vznikaly největší věci v dějinách? Pod vlivem
Říše římská – největší impérium historie. Na čem vystavělo svůj triumf?