Teplotní rekordy z domova i ze světa: Když si počasíčko dělá, co chce
Střídání čtveřice ročních období a k tomu fádní průměry teplot, které se nehodí ani na pořádnou lyžovačku, ani koupání u vody. Průběh počasí nad Českem se může jevit nudně, ale když se podíváte na meteorologické rekordy ze světa, začnete to mít doma hned raději.
Moc zima, moc teplo, moc vlhko, moc sucho. Na počasí máme ve zvyku nadávat denně. Taková letní vedra nás pochopitelně umí potrápit, ale nedá se to srovnávat s výhní pouště. Alžír je v tomhle světovým šampionem, rekordních +50 °C nabízí opakovaně. Na první příčku mezi horkými rekordy by se rádo usadilo i americké Údolí smrti, tuniské Kebili a izraelský Tirat, ale na jejich šampiónská měření prý není spolehnutí. Pořízena byla už před desítkami let.
Opravdu pořádné horko
Jeden doložený rekord ale kalifornskému Údolí smrti nechat musíme. Tím je nejvyšší naměřená teplota sluncem rozpáleného povrchu. A to 93,9 °C. To už dávno není o asfaltu stékajícím ze štěrku silnic. Při téhle teplotě už asfalt bublá a vaří se. Na druhé straně, s komfortem téhle teploty už nepotřebujete rychlovarnou konvici.
V Evropě se nejčerstvější teplotní rekordy pojí s Anglií – letos v červnu tu poprvé v historii zjistili, k čemu je dobrá čtyřicítka na teploměru. Naopak po padesátce v plusu už v posledních letech pošilhávají v Řecku, Španělsku, Portugalsku a Itálii. Český „rekord“ je se svou nepřekonanou hodnotou 40,4 °C už 10 roků starý. Takže se starým teploměrem ještě pár sezón vydržíme.
Kam se poděla rtuť?
Že byste neměli olizovat námrazu ze zábradlí se už tak nějak ví. Ovšem na antarktickém Vostoku, případně na Dome Fuji, se občas nevyplácí ani otevírat pusu. Teplotní rekordy „přímrazků“, nízké teploty naměřené u povrchu země, se tu totiž pohybují v záporných 90 °C. Na nějaké oteplení se tu zrovna nehraje, antarktický teplotní rekord je z roku 2010.
Že si v únoru bude vycházka po vnitrozemí zamrzlé Antarktidy říkat o víc než jeden pletený svetr od babičky? Nenechte se mýlit. U Protinožců to mají se zimou naopak, a navíc se tam o slovo hlásí teplotní anomálie. Takže dva roky nazpět tam měli velmi komfortních 18,3 °C. To je víc než slušné jaro!
Tyhle dvě destinace zmíníme i u nejnižší naměřené teploty vzduchu. Průměr minus 60 °C se skutečně nedá považovat za komfortní ani pro pořádné otužilce. Polární stanice Vostok navíc drží od roku 1983 světový rekord s prokazatelně naměřenými −89,2 °C. Těžko říct, jestli se při takových teplotách dá něco vůbec dělat, jen z pomyšlení na tu zimu nám nápady zamrzají. Česko přitom teplotu -42,2 zažilo před 93 lety.
Taková indická přeháňka
Že nemusí pršet, stačí jen, když kape? Průměrné roční srážky nad ČR se pohybují někde mezi 600-800 mm. To jen tak pro porovnání, aby vynikl rekord z Francie. Tady totiž (v Sainte-Anne, v roce 1970) napršelo za jedinou minutu 38 mm. Ono to nezní divoce, ale když si představíte dvacetinu všech českých dešťů za celý rok, jak hrknou k zemi v jedné minutě…
V Pákistánu, který je z jedné třetiny pod vodou, nyní zjišťují, jak to vypadá, když nepřijde jen jedna nebo dvě monzunové vlny, ale spíš 7-8 za sebou. „Tradiční“ přívalové deště tam letos začaly o 2 měsíce dříve. Srážky v Balúčistánu dosahují 500 % a v Sindhu dokonce 784 % sezónního průměru.
Deštivost nad Českem hned vypadá úsměvněji, když do výčtu zařadíme indickou Méghálaj. Místo, kde se podle pověstí „rodí všechny dešťové mraky“. Že se něco takového povídá i o Irsku? Inu, tam v horách naprší kolem 3000 mm ročně. Jenže v té zatracené Indii je to 26 470 mm. Prší tam skoro 40x víc než u nás doma. A za to doma bychom měli být rádi.
V kroupách jsme šampioni
Až na nečestnou výjimku loňského tornáda a velké vody před lety se nám totiž ty opravdu pořádné přírodní katastrofy obdivuhodně vyhýbají. Jestli jsme v něčem „mimořádní“, tak v tom, že u nás v průměru z každé 8.-10. bouřky padají kroupy. To jinde tak často nemají. Pro jejich vznik tu panují meteorologicky příhodné podmínky. Ale i z neobvykle vysoké frekvence výskytu krup vycházíme lacino.
Průměrná velikost krup se u nás pohybuje kolem 5-6 milimetrů. Není to zrovna pohlazení, ale až na potlučenou úrodu se to dá přežít. Na severním Kavkazu jsou kroupy standardně velké 14 mm. A ty skutečné rekordy? Mohou mít velikost tenisáku a svištět k zemi rychlostí 170 km/h. Tím do hlavy dostat nechcete.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Dlouhověká zvířata v zajetí: Rekordmani, kteří to dotáhli až za hranice života
Nejznámější sériové vražedkyně a jejich nechvályhodné „rekordy“