Ze života severokorejských špionů: na realitu Západu je žádný trenažér nepřipraví

Vybrat si jako zaměstnání práci pro tajnou službu není nikdy zrovna medový džobík, ale ti, co chtějí dělat pro zpravodajské agentury KLDR, to mají vážně složité. Za věčně zadrátovanou hranicí se pro ně nachází naprosto nepochopitelný, mimozemský svět.

sochy

Severní Korea a její praktiky se diametrálně liší od těch, na které jsme zvyklí. Některé věci se nemění: k tomu abyste se dříve stali agentem řekněme sovětské KGB (dnes ruské FSB) jste museli být fakt kovaným komunistou, Pavlíkem Morozovem, schopným pro své přesvědčení a stranické ideály klíďo udat vlastní rodiče. V Číně se špionem se státním pověřením nestanete, pokud dokonalý politický profil nemáte už tři generace. A v nejjasnější Severní Korea?

Tam musíte být po všech stránkách nejtvrdší oříšek z celé úrody, abyste nadřízené zaujali. Zápal pro blaho Kima a lidu s sebou kromě totální self-disciplíny přináší problémy. Třeba když máte tenhle ráj hladu v rýžových polích opustit, a vyrazit do vnějšího světa plnit mise pro vlast.

Krok první: Stát se Japoncem

První věc je patřičná legenda. Na rozdíl od Rusů nemůže Severokorejec tvrdit, že je podnikatel na dovolené ve Varech. Taky nesplyne s milionovými davy čínských turistů. A dokonce nemůže tvrdit ani, že je z jihu Koreje. Protože tajné služby jejich druhého největšího nepřítele nespí, a drze hlásí všechny nepatřičnosti.

Šikmé oči zůstávají hendikepem, a proto se špion z KLDR musí stát Japoncem. Nejen přijmout falešnou identitu, ale „stát se jím“. Naučit se japonsky mluvit, číst a psát (což není sranda), proniknout do japonského myšlení. Jsou to léta práce, a přitom jde o drobnost.

Japonsko je totiž jen první zastávkou na cestě do světa. Proč se nevydávají za Číňany? Ale jděte. Peking jim naznačil, že si to nepřeje, a Peking potřebuje Kim víc než petting. Teorie přípravy špiona kromě nezbytné japonské školičky a klasicky akčních předmětů: demolice, zpravodajské sítě, šifrování komunikace, konspirace, vražedné prostředky… obnáší i přípravu na reálie vnějšího světa. A to je teprve peklo. Protože to, že umíte pozpátku zarecitovat všechny deníky svého oblíbeného diktátora, vás nikdy nepřipraví na to, co číhá tam venku.

Sice máme hladomor, ale jsme lepší!

Ten velký zlý-zlý svět totiž znamená třeba existenci samoobsluh. Krámu, kde si sami můžete vybrat, co chcete. Něco, co se prosťáčkovi z Pchjongjangu nepoštěstí za celý život. A těch přepestrých obalů! Kdo se v nich ale má vyznat: Je mezi pětapadesáti druhy toaleťáku nějaký zásadní rozdíl? Tuny lákadel.

K čemu jsou vlastně žvýkačky, jak chutná čokoláda, co je to kafe, k čemu se používají dámské vložky a tampóny, proč vůbec existuje tolik druhů piva a chlastu a jak to, že to tu všechno mají volně položené? Tohle totiž ze svého života neznají.

Severní Korea a její tajné služby mají k tomuto účelu několik nakašírovaných obchoďáků, kde se na konzumní šok mohou jejich adepti-agenti připravit, ale má to háček. Je opravdu těžké vysvětlit zapálenému a politicky motivovanému špionovi PROČ nepřítel má tohle všechno, zatímco vy máte kulové a ještě na to stojíte frontu. Ostatně, přes 80 % špionských adeptů na podobných otázkách propadne, a skončí v lepším případě do konce života v lágru. Protože jim byl v tréninku umožněn krátký pohled tam, kam nikdo nesmí.

Když propagandu nahradí marketing

Život v KLDR je propagandy plný, a všechny ty budovatelské letáky, plakáty, státní rozhlasové stanice a čtyři televizní kanály mají vždycky pravdu. Tedy eeee… pravdu. Ale do první popravy se jim naučíte věřit, protože Strana a vláda má prostě vždycky pravdu. Když vyrazíte do velkého světa, jsou kolem vás billboardy, plakáty a reklamy, které automaticky (od narození) považujete za pravdivé. Je to dost nápor na šišku to odstínit, protože reklama je na prohnilém Západě úplně všude, a severokorejský agent není zprvu schopný tu záplavu světel, neonů, chytlavých textů a plakátů koček v bikinách u auto-myčky ignorovat. Natož v tom ruchu plnit zpravodajský úkol. Co z toho balastu okolo je vlastně podstatné?

Prohnilý svět svobody

Co je pro ně nepochopitelné? Kreditní karty, protože bankovní sektor v KLDR slušně řečeno zamrzl v historii. Nechápou témata sexu a věčné narážky na něj, protože jejich společenský život zůstal v 60. letech minulého století. Naprosto jim unikají dimenze nočních klubů, které jsou o tolik jiné, než severokorejské lidové koncerty. Žádná povinná večerka! Uniformám a šaržím se na ulici nesalutuje! Z kohoutku teče voda pořád, a je pitná! Je naprosto přirozené nadávat a stěžovat si, klidně i na vlastního šéfa!

Neriskujete pro vlast, ale pro Kima!

A jdeme do finále: drtivá většina „špionů“ totiž v tomhle ďábelsky imperialistickém zahraničí neplní extra zpravodajské mise. Jasně, občas je ve hře nějaký ten únos, vražda exulanta, padělání bankovek nebo průmyslová špionáž. Ale v drtivé většině případů jen sháníte nové DVD přehrávače, luxusní šampaňské, masážní křesla nebo super-rychlé sporťáky, pro svého nejvyššího šéfa Kima. Aby se severokorejská honorace, mezi kterou nikdy nemůžete patřit, měla zase o něco líp. Váš životní obzor tak lemuje poznaná skutečnost a vědomí, že po návratu do vlasti vás stejně nejspíš čeká poprava, abyste o tom, co se děje v tom velkém zlém světě, nemohli mluvit.

Autor: Radomír Dohnal

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Severní Korea: cenzura každého slova, uctivý postoj před sochami diktátorů a další střípky ze socialistického ráje

Z dětství diktátora Kim Čong Una: Kam chodil do školy a proč byl vybrán k moci před svým starším bratrem