Co se stane s vaším tělem, když celý den chodíte v rytířském brnění?
Zástupy rytířů v blyštivých zbrojích? Inu, potkat je na srazu rádoby-milovníků cosplay historie, zakutých v hliníku, to možné je. Ale ve skutečnosti? Představa, že středověcí rytíři chodili jako oplechované konzervy nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, se od skutečnosti silně liší.
První problém se pojí už s tím, kdo vlastně má ve 14. století opravdu rytířské brnění. A je to skutečně jen ta nejvyšší liga, králové a top-movití šlechtici. Hierarchicky nižší a chudší se musí spokojit s málem. Na tisíc chlapů průměrné kontinentální armády tak vyjdou tři-čtyři pořádní plecháči. Jen si to srovnejte s běžným záběrem hollywoodské produkce středověkého filmu, kde se to zdobenou ocelí a celo-tělními krunýři jen hemží. Nereálné.
Nevábná vzpomínka na zadky předků
Rytířská zbroj se obvykle vyráběla pro jednoho konkrétního nositele, byla takříkajíc střižená na míru. A stála hotové jmění. Proto se předávala z generace na generaci, a většina nošených kusů pamatovala 50-60 let v poli (takže dědictví po dědečkovi, nebo pradědečkovi). Mimo jiné to znamenalo i to, že dědicům nikdy úplně dokonale nepadla, a museli ji různě nákladně improvizovat. Bylo to zatraceně nepohodlné odění. A těžké.
Zdobná turnajová zbroj, prakticky nepoužitelná na nic jiného, mohla vážit i 80 kilogramů. Pád jezdce z koně tedy znamenal, že už se bez pomoci nezvedl. Mohl jen čekat v blátě, až ho někdo dorazí. Hybnější modely pro boj pochopitelně existovaly, ale pořád vážily kolem 30-50 kilogramů. Omezovaly pohyb kolem kloubů, ale teoreticky se v nich daly dělat všechny běžné manipulace. Jen to bylo trochu víc vysilující.
Do boje! Ale raději bez zbroje…
Zbroj je tedy něco, co si vezmete na slavnostní procesí, na parádu, nebo na souboj s jiným podobně obrněným rytířem. Je to odznak vašeho společenského postavení. Jinak se jí, pro šarvátky, raději obloukem vyhnete. Proč? Nosit je bylo peklo. Vše pod plechem je nasákavé, kov se zvenku zase na sluníčku pěkně rozpaluje. Proto je rytíři oblékali jen těsně před dlouho chystaným bojem, aby se zbytečně nevyčerpali.
A preferenčně sahali po mnohem pohodlnějších, lehčích a neméně spolehlivých zbrojích kroužkových (12-15 kilogramů). Ani s těmi se ale nechcete vláčet celý den. Platí tu klasická logika batožiny: pokud do krosny naložíte více než 20 % své tělesné hmotnosti, riskujete po 24 hodinách nepřetržitého nošení poškození páteře.
S půlmetrákovou zbrojí byste už po pár dnech non-stop nošení byli definitivním mrzákem. Obléci celo-plech si žádalo podobnou manipulaci a sehranost, jako výměna kol v boxu při Formuli 1. Jen to trvalo desítky minut.
Potřebujete na toaletu?
Před bitvou pracují nervy i střeva, a ve vojenském táboře řádí úplavice… Takže pokud se šlo do akce, skončilo všechno většinou hezky „uvnitř“. Což je další dobrý důvod, proč ji nenosit vytrvale. A proč si dát po návratu z boje pořádnou koupel. Nesmýváte totiž jen prach z cest. Zvěsti o tom, jak rytíři „padali vyčerpáním a zemdlévaly jim ruce“ rozhodně nejsou přehnané.
Po pár hodinách vytrvalého nošení (nebo přímo používání, tj. v lítém boji) i trénované svaly naprosto vypovídají službu, po pře-pocení prožíváte totální dehydrataci a cítíte, že vám páteř a kolena vypovídají službu. Z bitvy nezraněn vyjdete díky nepadnoucí zbroji v lepším případě s vyrážkou, nebo s kožní infekcí. A také se skoliózou, a možným otokem plic.
Zbroj byla fascinující, tím, jak násobila ochranu jednotlivce a činila jej „nezranitelným“. V krátkodobém režimu. Dlouhodobé nošení rytířské zbroje bez sundání si mohou dovolit leda tak ve Hře o trůny.
FOTO: 123RF
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Historické zbraně: o jste o populárních z nich nejspíš netušili?