
Autotest Volkswagen ID.3: cesta z pekla nebo do pekla?
Historie má jeden malý problém. Každý ji může vnímat dost subjektivně. A ne nadarmo se říká, že ji píšou vítězové. Jak se s tím pak mají smířit poražení? Typickým příkladem mohou být naši němečtí sousedé. Je docela kumšt tvářit se skoro pětasedmdesát let po válce tak, že mezi roky 1939-1945 byli všichni někde na dovolené, a děda celou dobu hrál ve vojenské kapele. Na lehký kulomet.
Země Vycházejícího slunce, Japonsko, má trochu problém s dlouhodobou pamětí. A není to kvůli nadužívání saké. Od té nepříjemně radioaktivní události v Hirošimě a Nagasaki se na mezinárodních jednáních urputně tváří, že ve druhé světové válce sehrálo roli “skoro nevinné” oběti. Ou. Slyšeli jste někdy o Nankingském incidentu? Bylo to v roce 1937, a tehdy zmasakrovala japonská císařská armáda 300 000 čínských civilistů. Nebylo to ostatně poprvé ani naposled. Slyšeli jste o japonské Jednotce 731? Ta totiž svými bestiálními pokusy na lidech strčila do kapsy i nacistické koncentrační tábory. Věděli jste, že Japonci za války zřídili institut “komfortních žen”, ve kterém na 400 000 Korejek a dalších žen z dobytých území nutily k prostituci? V zamlčování historie Japonsko kraluje.
O tom všem se v japonském dějepisu nedočtete. Protože podle Japonců se nikdy nic takového nestalo. Oficiální verze japonské vlády zní, že služeb “komfortních žen” nikdy japonští vojáci nevyužívali, Nankingský masakr je sprostá komunistická propaganda a pokusy na lidech jsou zvěrstvo, na kterém se nikdy nepodíleli. Vlastně, celá ta jejich okupace Korejského poloostrova byla “užším nadvázáním ekonomické spolupráce” s jinak zaostalou partnerskou zemí, kterou od roku 1910 průběžně zvelebovali. Není divu, že se japonská verze historie v Číně ani Koreji (Severní a Jižní) nikdy moc neujala. A je předmětem sváru ještě dnes, kdy jim Japonsko vyplácí tučné reparace za otrockou dřinu, násilí a mučení zajatců. I když to oficiálně nepřiznává. Což je paradox. Prostě je sponzorují z dobré vůle.
Pokud Japonsko “jen” zatlouká fakta, Irák si je kompletně vymýšlí. Pokud nemáte zvláštní problémy s pamětí, pamatujete si jistě, že docela nedávno tu vládl nějaký Saddám Husajn. A že to nebyl zrovna dobrák. Z domácích učebnic dějepisu byste to ale nepoznali. Od roku 1973, kdy se tenhle pán ujal vlády v ropném království, se totiž začala přepisovat historie ve velkém. Samozřejmě, v prospěch diktátora a jeho dominantní politické strany Baas (Ba´ath). Takže si tu můžeme spolu s iráckými dětmi zazpívat: „Kdo zachránil Araby před židovskou zhoubou? Tatíček Saddám!“
Vlastně už nemůžeme. Jedním z prvních kroků Američanů v roce 2003, kdy to mimochodem v irácké Fallúdži ještě dost bouchalo, bylo, že v rámci rekonstrukce země začali opravovat školní čítanky. Asi je štvalo, že se tu děti učily, že Iránsko-Iráckou válku (1980-1988) a hlavně Válku v Perském zálivu (1991) vyhráli Iráčané. Ty kouřící vraky, vypálené naftové vrty a americké vlajky na náměstích se prostě podle tatíčka Husajna nikdy nestaly. Novodobí cenzoři se postarali o to, aby irácké pojetí národní historie bylo o něco méně kontroverzní, než původní pojetí.
U Indie a Pákistánu se zastavíme jen v krátkosti. Jejich národní dějepis je totiž skutečně zábavné počtení, ale nezapomeňte si sehnat po jednom výtisku z každé strany hranice. Jen tak se totiž neochudíte o kompletní zábavu. Na vzájemné válečné konflikty totiž obě země hledí zrcadlovým odrazem: popisují, že válku vždy vyprovokoval ten druhý, a jak v odvetě sami už-už málem dobyli hlavní město protivníka, který zbaběle prchal po sérii drtivých porážek… a kdo se jako první začal (neméně zbaběle) dovolávat pomoci OSN. A tak pořád dokola. Od roku 1947 do současnosti. Nebýt to realita, je to komické.
„Je to jako pokusit se zakrýt Slunce na obloze dvěma prsty,“ komentují kritici úpravu osnov pro výuku dějepisu v Afghánistánu. Nejprve na minulosti zapracovali dávní cenzoři sovětští, pak později ti náboženští a nakonec z USA. Jaká torza tedy z historie kdysi slavného národa obchodníků a válečníků zbyla? Převraty v letech sedmdesátých se neodehrály, sovětská invaze z roku 1979 nebyla invazí. Uvolnění poměrů se nekonalo, mák se tu nepěstoval. Sověty nevyhnali mudžahedíni, protože z těch se stal Tálibán. Spojené státy americké nicméně nejsou osvoboditelem, a není jisté, kdo je pozval a kdy odejdou. Dostat teď jedničku z moderní historie není těžké, protože z knih to vypadá, že posledních 40 let se prostě nestalo.
Turecko prezidenta Erdogana se už ani moc nesnaží předstírat, že by mělo něco společného s demokracií. Je překvapivé, že třeba Němci jim to pořád baští. Možná kvůli dvěma milionům etnických Turků, kteří jsou v Německu jako doma. Jisté tření nastalo v roce 2013, když do německých škol (pro turecké děti) dorazily extra-turecké učebnice dějepisu. Knížka s oficiálním názvem Turkce ve Turk Kulturu (Turci a turecká kultura) totiž spoustu věcí vypráví dost podivně. Třeba o genocidě 1,5 milionu Arménů.
Podle Turků si za to Arméni mohli sami, protože se prý sami zrádně připojili k nepřátelům (tehdy to byla Velká Británie, Francie a Rusko). Nikdo je ale nemasakroval, svou zemi prý vydali dobrovolně. A kam že to najednou zmizeli? Mohly za to nejspíš epidemie, které si tito nečistí a nemytí předávali mezi sebou. Oficiální turecká učebnice dějepisu prostě dost připomíná Pohádky Tisíce a jedné noci, a extrémní nacionalismus byste z ní mohli stáčet po litrech, jako med. Turecký. Jen by byl trochu nestravitelný.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Filmové dokumenty, které si nehezky pohrály s pravdou. Tvůrci nás pěkně vodí za nos