Nadprůměrné IQ je jako prokletí. Jak vysoká inteligence komplikuje lidem život

Že je vyšší inteligence zárukou spokojeného života? To možná ano. Šance pro to jsou asi stejné, jako že v balíčku živočišného uhlí najdete diamant. Lidé s vyšším IQ jsou možná profesně úspěšnější, ale jejich život je tímhle pozitivním hendikepem dost nehezky ovlivněn.

Jak vysoká inteligence komplikuje život

Po stránce fyzického zdraví si lidé s nadprůměrně vyšším IQ vedou o něco lépe, než většinová průměrná populace. Jak to? Jsou si více vědomi možných důsledků nezdravého životního stylu, a tak zhusta sází na praktickou prevenci. Ne vždy jsou to příznivci aktivního sportu, ale rozhodně je mezi nimi méně fast-foodových jedlíků. O to více to schytávají na úrovni mentálního, duševního zdraví. Sklony k depresím, netečnost, pocity marnosti. K tomu jsou prostě majitelé vyšší inteligence náchylnější. Velmi špatně také snáší “externí” změny: zkuste jim uklidit šuplík nebo přestěhovat stůl v kanceláři, a uvidíte, jak vypadá opravdu popuzený mrzout.

Když já tomu nerozumím…

Přátelství je věc pudově živočišná, vyžaduje nějaké to vyjadřování bezprostředních emocí. A právě v tom lidé s vysokým IQ dost slušně selhávají. Mezilidské vztahy jsou, řekněme si to na rovinu, dost banální záležitost. A oni banální věci nesnáší. Uniká jim význam společenských konvencí, nehoní se s davem za nějakým cílem. Raději si prošlapávají své vlastní originální pěšinky životem. Vedlejším produktem inteligence je tak překvapivě nízký počet “přátel” a skutečných kamarádů, než mají ostatní. Nemají totiž potřebu předstírat, že je pro ně důležité to, co pro všechny okolo.

Zvláště patrné je to u dospívajících íkváčů, kteří do své věkové skupiny svým mentálním nábojem nezapadají. Jak ukazuje studie Stockholmské univerzity, hyper-inteligentní adolescenti mají sice pořád ty samé trable, jako jejich vrstevníci, jen k jejich řešení přistupují jinak. Obecně jsou také více nespokojení se svým životem a tím, kam se ubírá. A tím jsme vlastně u zrodu dříve zmíněných depresí. Mimochodem: do sexuálního života většinou vstupují o dost později, a trvá jim opravdu dlouho, než si při něm přestanou počínat neobratně.

Peníze? K čemu je to dobré?

Inteligence je vložený potenciál a lidé, kterým to pálí, obvykle nemají problémy s vyděláváním velkých peněz. Prokázali to badatelé z Ohijské státní univerzity, když na vzorku 7400 Američanů ukázali, že každý bodík IQ nad průměr přidává svému nositeli něco mezi 234-616 dolary k výdělku ročně. Jenže pozor: jedna věc je vydělávat, a druhá pak umět peníze udržet. V tom to zase lidé s vysokým IQ projíždějí na plné čáře. Moc nechápou, proč by měli šetřit a jaký je význam hromadění peněz. Raději by se ziskem experimentovali, třeba aby vydělávali víc. Jenže jak víte, pokus je často prvním krokem k neúspěchu. Takže vysoké IQ je velmi slušným předpokladem pro to, abyste se dostali do finančních potíží.

Evolučně i společensky na okraji

Cyničtí, sarkastičtí, jízliví. Všechno souvisí se vším, a právě tyto ne zrovna příjemné povahové rysy inteligentů jsou výsledkem jejich decentně odlišného evolučního vývoje. V pradávných časech totiž nebyla inteligence zrovna výhodou, už proto, že chytráci rádi dělali věci po svém, a netáhli s pravěkou skupinou za jeden provaz. Což se neodpouštělo. Proto trávili dost času mimo jádro kmene, jako vyhnanci. Čímž se zase víc vzdalovali konvencím své skupiny. Potenciál inteligenta pro skupinu začal být patrný až v rozvinutějších společenstvích. Je fajn mít v tlupě někoho, kdo přijde s nápadem udělat past na mamuta. Ale je celkem k ničemu, když mu do ruky dáte oštěp. Takže lidé s vyšší inteligencí si zvykli žít na okraji společnosti, kritizovat její směrování, podstupovat riskantnější chování a vůbec, chovat se dost nepřiměřeně.

Což takhle trocha absintu?

Rizikové chování a sklony k experimentování vedou lidi s nadprůměrnou inteligencí do tenat nejrůznějších závislostí. Vlastně, hazardu propadnou velmi snadno, protože “hledají cestu k narušení systému”. A dost často na sobě páchají pokusy s návykovými látkami. Je jedno, jestli se utápí v chlastu nebo kokainu. Normální lidi většinou netrápí širší obzory vědomí, hledání nepoznaného. Inteligentům to ale nedá. Aby ne, vynález většiny návykových substancí je právě jejich dílem.

Věčně nespokojení, věčně hledající

Inteligenta je obecně o dost těžší přesvědčit, že dělá chybu. Je totiž přesvědčený o tom, že toho ví víc. Což sice může být pravda, ale ne vždy to musí fungovat podle jeho představ. Inteligence nutně neznamená tendence k přijímání nenadálých změn, a jsou to právě íkváči, kteří se potřebují o nových skutečnostech déle přesvědčovat, než je akceptují. Podobné je to i s jejich chabou schopností snášet tlak. Jak to? Inu, moc přemýšlejí, vidí věci v širších souvislostech, dohlédnou dalece za důsledky svého počínání. Tupec nemá problém zmáčknout spoušť, protože o tom tolik nepřemýšlí. Inteligent se zabývá externalitami, a proto se pod pracovním tlakem nedokáže změnit na stroj, a hrozí mu zhroucení.

A nakonec to nejtěžší: lidé s vysokým stupněm inteligence jsou vlastně pořád nespokojení. Pořád totiž vnímají vyšší horizonty a cíle, chtějí dosáhnout dál. Takže tam, kde si normální člověk dá pauzu a kochá se uspokojivým výsledkem vlastní práce, inteligent nervózně přešlapuje a přemýšlí o tom, jak to udělat líp.

Autor: Radomír Dohnal

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Génius s dlouhým vedením. Kteří slavní nadaní vědci a umělci neuměli počítat nebo věřili šílenostem?

Téma peníze: výdělky za porno by vyléčily světový hladomor dvakrát! Kolik je vůbec na světě peněz? A jak dopadají výherci milionových loterií?

Loading...
Loading...




Send this to a friend