Osvětim jako brána do pekla. Členové židovského Supercommanda zažili nejhorší noční můry holocaustu

Polské město Osvětim je stále jedním z nejhrůznějších symbolů 2. světové války. Všechny strašlivé osudy ale přebíjí život členů tzv. Sonderkommanda. Právě ti totiž připravovali své krajany a mnohdy i příbuzné na cestu na smrt.

Osvětim: členové Supercommanda zažili nejhorší noční můry holocaustu

Vyhlazovací tábory na obsazených územích

Sonderkommando znamená německy “zvláštní komando/oddíl”. Nejednalo se však o žádnou speciální jednotku, jež působila za 2. světové války v týlu nepřítele. Osud těchto mužů byl totiž daleko horší. Jednalo se o oddíly převážně židovských vězňů, které působily ve všech německých vyhlazovacích táborech. Z nich je nejvíce proslulý především komplex koncentračních a vyhlazovacích táborů Auschwitz (Osvětim), ve kterém zemřelo přes jeden milion lidí. Život členů místního Sonderkommanda se tak rovnal pravému peklu na Zemi.

Konečné řešení židovské otázky se naplno rozjelo mezi lety 1942 a 1945. Osvětim na tom nebyla jinak. Po příjezdu vlaků docházelo k jejich selekci. Většina lidí (především žen, dětí a starších lidí) byla určena k okamžitému zahubení, a to zejména Cyklonem B (původně insekticid). Zbylí zůstali v koncentračních táborech, kde pracovali v hrozných podmínkách často až do úmoru. Někteří z nich se ovšem stali členy Sonderkommanda.

Sonderkommando a jeho činnost

Ve vyhlazovacích táborech sice vraždili příslušníci SS, tu nejhorší práci ale vykonávali členové Sonderkommanda. Ti měli za úkol přijímat lidi určené ke zplynování, pomáhali jim se svlékat a po usmrcení se museli právě oni zbavovat i několika set těl. Mrtvé z plynových komor, ve kterých byla všude moč, výkaly a krev, nejprve odnesli. Poté je připravili o zlaté zuby a vlasy, které se dále zužitkovávaly. Nakonec je zakopávali do hromadných hrobů, což se časem změnilo na spalování v jamách či krematoriích, aby nezůstávaly žádné důkazy.

Členové Sonderkommanda přitom nemohli oběti varovat. Lidé jdoucí na smrt si totiž do poslední chvíle mysleli, že se jdou sprchovat, a na tom příslušníci SS bazírovali. Takzvané konečné řešení židovské otázky vyžadovalo efektivitu, a pokud by se lidé dozvěděli, co je čeká, nastala by panika, která by celý proces zpomalila. I kdyby ale muži ze Sonderkommanda něco prozradili, riskovali vlastní smrt, což se dělo např. hozením zaživa do pece, a navíc by obětem nijak nepomohli, protože ty byly zavražděny tak jako tak.

Osvětim: členové Supercommanda zažili nejhorší noční můry holocaustu

zdroj: wikipedia

Svědectví holocaustu

Jedno z nejhrůznějších svědectví zaznělo v dokumentárním filmu Šoa (1985), ve kterém přeživší holocaustu Abraham Bomba vzpomíná, jak mnozí muži poznali své příbuzné a kamarády, kteří je objímali, a o kterých samozřejmě věděli, že budou brzy umírat v plynové komoře. Jak dodává, jeho přítel byl u svlékání své ženy a sestry a nedokázal jim říct, že je čekají poslední minuty života. Přestože k této události nedošlo v Osvětimi, ale v Treblince, podobné příběhy psaly všechny vyhlazovací tábory.

Izolovaní a nepohodlní svědci

Členové Sonderkommanda byli od ostatních vězňů v Osvětimi izolováni, protože celý proces musel být co nejtajnější. Přesto se zprávy o dění za ostnatým drátem dostávaly i ven. Všichni muži i díky tomu věděli, co je nakonec čeká, protože byli maximálně nepohodlnými svědky. Členové SS vždy po nějaké době část z nich zlikvidovali. Někteří ovšem vykonávali výše zmíněné práce dlouho, protože v rámci efektivity bylo lepší, aby pracovali již zaučení a zkušení lidé.

Vzdát to nebo žít?

Někteří členové Sonderkommanda spáchali sebevraždu, protože svůj úděl psychicky nevydrželi. Prakticky všichni muži z tohoto zvláštního oddílu měli samozřejmě výčitky svědomí, protože se nedobrovolně podíleli na obrovském zločinu. Navíc dostávali více jídla než jiní vězni, takže se měli lépe, což vedlo k dalším výčitkám. Jak ale mohli vůbec existovat? Sami přeživší po válce říkali, že se z nich museli stát chodící automaty a ke své práci přistupovali čistě mechanicky. Hnala je ale i touha přežít, a to nejen v naději, že ještě potkají své blízké, ale také proto, že podají svědectví.

Osvětim není možné opustit

V letech 1942 až 1945 bylo členy Sonderkommanda zhruba 2 100 mužů. Z nich nakonec přežilo zhruba 100 lidí, z nichž se mnozí se stali důležitými svědky holocaustu. Nacisté se totiž při ústupu snažili ničit důkazy. Navíc promluvili i někteří členové Sonderkommanda, kteří v Osvětimi zahynuli, protože část z nich zakopala v táboře svá sepsaná svědectví. Mohlo by se zdát, že přeživší stovka mužů měla obrovské štěstí. Jenže na podobné hrůzy se nedá zapomenout. Většina z nich se jen těžko vracela do normálního života, trpěla depresemi a úzkostmi a samozřejmě je sužovaly i noční můry. Tito muži zkrátka Osvětim nikdy neopustili.

Autor: Petr81

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Před 75 lety utekli z Osvětimi Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, důležití svědci hrůz z Továrny na smrt

Nejšílenější Mengeleho experimenty – o co všechno se nacisté pokoušeli?





Send this to a friend