Stání v dopravní zácpě, odpolední spánek, nepořádek doma a další příklady, jak nám okolní prostředí nevědomě ničí zdraví
Vědci mají jasno. Prostředí kolem nás do značné míry ovlivňuje to, jak se chováme. A tím pádem i naše zdraví. Vlastně jsme taková malá zvířátka, která snadno rozhodí i úplná maličkost, a z následků všedních každodenních podnětů se pak vzpamatováváme dlouhé hodiny. Na co si dát pozor?
Jeden rok každodenního ježdění v dopravní špičce směrem do a z práce vás připraví o tři roky života. Naštěstí se to nesčítá. Stres, který zažijete v prostředí ruchu magistrály, dost brutálně posouvá vaše šance na rozvoj obezity, cukrovky, srdečních obtíží. Po půlhodince za volantem máte ještě hodinu tepovou frekvenci, jako po sprintu. S rozlíceným medvědem v zádech.
Odpolední spánek si nechejte na večer
Zdravá čtvrthodinka (která jako jediná trvá přes půl hodiny) spánku po obědě? Prý to není šťastný nápad. Pokud nejsme zrovna kojenci, pravidelný spánek ve světlé části dne nám škodí. Protože snižuje kvalitu „hlavního dobíjení baterek“, na které je čas v noci. Osobní návyk na odpolední spánek a důsledek střídání nočních a denních šichet je jedna věc, ale obecně platí, že spánek přes den rovná se o třetinu vyšší riziko infarktu. Když už se tak bavíme o srdečních kolapsech: první pracovní den po každoroční změně času představuje o 24 % větší riziko infarktu pro ty, kteří už k němu byli náchylní.
Kolaps u doktora?
Říká se tomu Syndrom bílého pláště (WCS), a trpí na něj asi pětina lidské populace. Řekněme, že jste zdraví jako řípa, nemáte rýmu ani kašel. Jen prostě jdete na rutinní kontrolu, pravidelnou generálku k obvoďákovi. Jenže ten jeho bílý plášť, decentní přístup, zápach desinfekce v ordinaci, foukací límec na ruce… rázem váš srdeční tep vystřelí někam k hranicím běžce maratonu. Vysoký krevní tlak pak napovídá o vaší chabé kondici, a dost špatně se vysvětluje, že za to může jen to, že jste nervózní z něj. Jak rádi říkají statistici: „Měření ovlivnilo výsledek“.
Slyšíte zvony?
Jak pevné jsou naše politické postoje a náboženské přesvědčení? Vtipná série testů ukázala, že bydliště v blízkosti kostela činí vaše názorové postoje konzervativnější. Ne, nemusíte být nutně věřící katolíci, ale budete s velkou pravděpodobností hájit spíše pravicový středo-proud. Naopak buřiče a rebela v politickém smyslu z vás dělá adresa poblíž státních administrativních budov. Že by vás ovlivnil pohled na rozvolněnou docházku poslanců?
Nepořádek podporuje přejídání
Sklony k obezitě máme někde zapsané v genech. Co si budeme povídat, zimu v jeskyni, když přes sezónu zrovna nebrali mamuti, přežijí spíš tlouštíci než hubeňouři. A dnes můžete snadno vyvolat problém, když je vaše jeskyně plná nepořádku. Neuklizené prostředí, chcete-li bordel v domě, je rizikovým faktorem pro rozvoj chronického přežírání. Je ale třeba to vyvážit: čistotní lidé žijící v upraveném prostředí nejsou nutně hubenější, ale lesklé hladké a bezprašné povrchy kolem nich je nutí… častěji uklízet. Ne že by se to u nich více zašpinilo. Jen prostě uklízí daleko častěji, protože jim to velí jejich podvědomí.
Rádi hřešíme za šera
A teď se vážně nebavíme o sexu, i když… Tu a tam třeba jen pustíme peněženku z řetězu, protože si chceme udělat radost. A je dokázáno, že víc utrácíme za nesmysly v prostředí, ve kterém je spíše intimní přítmí. Ostře rozlišujeme „utilitární“ nákupy (běžných věcí, nezbytností), které rádi realizujeme v jasně osvětlených prostorách. Dražší mobil, šperk nebo auto si ale spíš pořídíme tam, kde trochu ubrali na osvětlení. Bude to takové naše malé tajemství.
Mezi číšníky je tlustý králem
Čím tlustší číšník v restauraci, tím je větší šance, že si dáte více chodů/dezert/více pitiva. V roce 2015 to potvrdil kombinovaný průzkum badatelů v amerických, francouzských a španělských restauracích. Možná jen chceme dohnat váhový rozdíl? A pokud je restaurace prozářena jasným světlem, přijdou nám pikantní pokrmy pálivější, než jsou ve skutečnosti.
Za sny barevnější!
Že se z televize blbne, není velký objev. Stačí dvě epizody Ordinace v Růžové zahradě, a ušetříte za lobotomii. Zajímavější je, že kolem roku 1940 lidé popisovali své noční sny (pokud se jim zdály) jako černobílé. Barevné, tedy „živé“, byly jen velmi vzácně. V roce 2008 si vědci střihli tenhle dotazník znovu, a jen 11 % popisovaných snů bylo černobílých. Takže ano, televize nám nejspíš opravdu vlezla do hlavy.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: