Nukleární zima by po jaderném konfliktu trvala deset let. Co by se dalo jíst? Tohle menu se může stát realitou!

Stačí se podívat na pravidelné sezónní šibalské škádlení Pákistánu a Indie, na nervózní třas v rukou tureckého diktátora, tedy prezidenta, když obhlíží americké jaderné zbraně, uskladněné na základně v Incirliku. Rázem je vám jasné, že to bouchne. Není to otázka pravděpodobnosti, ale času. A co přijde po tom? Hladová nukleární zima.

Nukleární zima by po jaderném konfliktu trvala deset let. Co bychom jedli?

Pokud bychom byli Indové nebo Pákistánci, řešit to moc nemusíme. Hračky, které mají naskladněné v raketových silech, jsou zhruba 200 x silnější než ten drobek, co v pětačtyřicátém hodili Američané na Hirošimu. Podobně nás nerozhodí, jestli rupne v bedně Turkům. Horší pro celý svět ale budou následky takového vylidňovacího nukleárního experimentu. Po sérii pořádně horkých jaderných explozí totiž nastane co, co připomíná vlhký sen klima-alarmistů. Nukleární zima.

Nejdřív jasné Slunce a potom dlouhá noc

Množství prachových částic, vyzvednuté výbuchem do atmosféry, částečně zastíní dopadající sluneční paprsky. Na celé Zemi nastane výrazné ochlazení a světelné podmínky se zhorší. To není sci-fi – že se takové věci dějí jsme odkoukali u erupcí sopek. Když v roce 1815 vybouchla sopka Tambora, zažil celý svět dva roky bez léta, zato s vydatně prodlouženým podzimem. Půlka planety byla na nucené dietě.

Očekává se, že pár jaderných explozí někde pod Himalájemi by mělo podobné následky, jen v opravdu globálním měřítku. Copak o to, miliarda obyvatel z asijského pomezí by se sice svorně odpálila do nirvány nebo verze ráje přeplněného panici, ale my všichni ostatní bychom museli řešit, jak přežít dál. Desetiletí umělé polární noci, což je z hlediska teplot i světelných podmínek dost trefný příměr, by totiž dost zásadně ovlivnilo, jaké potraviny budou na planetě Zemi dostupné.

Listnatá vegetace má smůlu

Nukleární zima nepřeje pěstitelství, protože třeba listnaté ovocné stromy to bez slunce a světla, potřebného k fotosyntéze, úplně zabalí. Chlad a do extrému deštivé/blátivé počasí zase vyřadí z provozu klasické zemědělství. Bez kvetoucích listnatých rostlin také můžeme škrtnout opylovače, protože hmyzu ani chlad, ani hlad nesvědčí. Naskladněné zásoby a rezervy? To, co má celý svět uložené v nedobytných bunkrech, by postačilo k nasycení 10 % planetární populace po dobu 5 let.

Inspirace z drsného severu

Takže jaké se, kromě obligátního kanibalismu, nabízí jiné varianty výživy populace, mimo bezprostředně radioaktivní zónu? Nad tím zapřemýšlel David Denkenberger, badatel z univerzity na Aljašce. Nehostinné klima okolo jeho alma-mater ho inspirovalo k vytvoření nového planetárního jídelníčku, který sice není kdovíjak zdravý, ale dokázal by zbývající miliardy spadem lehce ozářených obyvatel Země nasytit, než by skončila nukleární zima a zase vyšlo Slunce. Co bude k obědu?

Houby na vrcholu popularity

Jedničkou na poněkud stereotypním vnitrozemském meníčku se stanou houby, protože ty slunce k fotosyntéze potřebují jen minimálně a navíc budou mít všude dostatek rozkládající se dřevní biomasy. Pro obyvatele u pobřeží se zase univerzální výživou stanou mořské řasy. Výhoda? Rostou opravdu rychle, jsou plné živin, šero a chlad jim nevadí. A je jich tolik, že s nimi dokážeme skutečně nasytit celou (přeživší) planetu a produkci z řaso-kombinátů v 5-6 měsících zase obnovit.

Bude maso, ne jen člověčina!

Vegetariáni se ale radují zbytečně. Krmnou moučkou a granulátem (z řas a hub) se budou krmit i krávy, které budou dávat mléko a maso. Samotná svalovina nebude až tak žádaná, populární svíčkovou nahradí hovězí játra. Protože vitamin B. O vitamíny bude vůbec velká nouze, člověk potřebuje vyváženou stravu. S vitaminem E nám pomohou šlechtěné bakterie a plísně. O dostatek céčka se postará hořký čaj z jehličí. A připravte se i na vydatné porce pampeliškového salátu.

Dostupnost potravy a produkční schopnost planetárního zemědělství ovlivní každý nukleární konflikt. Třenice mezi Indií a Pákistánem by nás stála 20-30 % globální produkce, mezi Ruskem a USA kolem 70 %. Jak ale říká Denkenberger: „Život si vždycky najde cestu.“

Autor: Radomír Dohnal

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Apokalypsa? Je nevyhnutelná! Co přijde potom? Za jak dlouho zmizí silnice, beton a další stopy lidské civilizace?

Preppeři se chystají na globální kolaps a světovou katastrofu. Jsou to blázni nebo vizionáři a počátek budoucnosti lidstva?

Loading...


Send this to a friend