„Nejlepší je, když konflikt vůbec nenastane!“ říká hanshi Ladislav Petráš, jediný český držitel 9. danu v jiu jitsu. Co nám o boji prozradil?
Ladislav Petráš má před svým jménem slovo hanshi, což znamená mistr. Je držitelem 9. danu v jiu jitsu, v České republice je jediný. Bojovému umění jiu jitsu se věnuje přes padesát let, pracoval u policie a dělal ochranku například i Václavu Klausovi. Jak říká v následujícím rozhovoru, jiu jitsu je nejen sebeobrana, ale i duševní cesta, po které zlí lidé nevydrží dlouho jít.
Kdy jste začal s jiu jitsu a co vás k tomu vedlo?
Začal jsem s jiu jitsu v 11 letech, když jsem chodil do páté třídy. Já jsem Přerovák, tak jsme se, ještě se dvěma kamarády, domluvili, a šli jsme se přihlásit do přerovského oddílu juda. Bylo to za totality, kdy byl povolen jen judo, zápas a box. Začali jsme judem, které historicky vzniklo z jiu jitsu a jehož součástí byly i zkoušky ze sebeobrany. A u mě ten zájem o sebeobranu zvítězil nakonec i nad tím judem.
Jak byste jiu jitsu charakterizoval?
Systém jiu jitsu není jen otázka fyzického cvičení, ale i duševního přístupu. Jde o komplexní formování a výuku člověka. Jiu jitsu má fyzickou i duševní část, které jdou ruku v ruce. Pták s jedním křídlem také létat nemůže. Kdo by měl špatné vlastnosti nebo by to byl „nekvalitní“ člověk, tak ten systém brzy opustí, protože mu nebude přinášet žádné uspokojení. Představte si nějakého hospodského rváče, který má vstoupit na tatami, tam se soupeři uklonit, dodržovat nějakou dódžó etiku, tak mu to prostě nebude sedět.
Zakladatel Džigoró Kanó řekl, že malé judo je tam, kde cvičím, a velké judo je v životě. Takže jak se chovám v dódžó, tak bych se měl chovat i v životě. Jiu jitsu na člověka klade velké nároky, a proto ne každý u toho vydrží. Napřed jde u nováčků hlavně o to cvičení, ale čím déle vydrží, tím více se začne klást důraz i na tu duševní část. Zhruba na 4. danu je to půl na půl, obě ty složky jsou v rovnováze. A pak už začne převažovat ta duševní.
Na jakých principech stojí samotný boj?
Cílem je útočníka labilizovat, to znamená vychýlit z jeho stability. Jakmile nemá stabilitu, stává se zranitelný. Já pak mohu ustoupit, čímž útočník sám ztratí rovnováhu, protože tlačí proti překážce, která mu mizí. On pak v podstatě sám spadne a já jsem jen využil jeho pohybu a jeho kinetické energie. K tomu vychýlení se používají různé techniky, jako jsou porazy, podmety, přehozy. Využívají se také tlaky na citlivá místa, páky nebo škrcení. Hodně lidí, kteří se nesetkali s bojovými uměními, jsou velmi překvapeni, když tyto techniky vidí. Vypadá to trochu nepřirozeně, jedna paní mi dokonce řekla, že jí to připomíná balet. Má pravdu v tom, že v těch pohybech je určitá ladnost a jemnost, není to žádná hrubá síla.
Takže stačí, že útočník spadne a dál boj nepokračuje?
Cílem je, aby útočník zanechal svého útoku. Není to o tom někoho zranit nebo dokonce zabít. A není ani cílem demonstrovat, že jsem silnější než protivník. On by si měl sám v průběhu útoku uvědomit, že dělá něco špatného, a že tudy cesta nevede. Mistr se pozná ne podle toho, že umí 2000 technik, ale že ty techniky nebude muset použít. Umí konfliktu předcházet, umí ho předvídat. V jiu jitsu se uplatňuje tzv. pohled mecuke, kdy musíte toho člověka vidět periferně celého. Pokud se pohne, já musím reagovat už na ten prvotní pohyb. Nemohu reagovat až na situaci, kdy zvedne nůž a chce mě bodnout. Je mnoho maličkostí, které se dají vypozorovat, než útok vůbec začne. Jestli dotyčný stojí na pravé nebo levé noze, jestli je v postoji, nebo jestli má špatné těžiště. Já jsem schopen rozpoznat, jakou formou je schopen na mě zaútočit ještě než se vůbec pohne.
Jak si stojí jiu jitsu u nás v porovnání s jinými druhy sebeobrany, například s velmi populární Krav magou?
U jiu jitsu trvá dlouho, než se člověk dostane na nějakou úroveň, a to některé lidi odrazuje. Dnes je trend, že lidé chtějí všechno velmi rychle. Chtějí chodit dva měsíce do nějakého kurzu a už být mistři. Mnoha lidem přitom chybí základní pohybové návyky, nemají kloubní pohyblivost, neudělají kotoul. Takže my toho člověka musíme nejprve zase všechny ty základní pohyby naučit, aby vůbec byl schopen cvičit. Jinak co se týče Krav magy, jejímž zakladatelem mimochodem byl Čechoslovák, tak tam vidím jeden velký problém. Někteří učitelé učí civilisty rovnou armádní a policejní verzi Krav magy nebo třeba Systemy (ruský systém sebeobrany, pozn. aut.). Tyto verze jsou ale určeny jen pro ozbrojené složky a nikoliv pro běžné lidi. Těm se to samozřejmě ohromně líbí, protože to vypadá efektně a oni získají pocit, že se umí po krátké době bránit. Jenže také mohou mít jistotu, že je zavřou, pokud to někde uplatní.
Náš trestní zákon takové věci nepřipouští. Když se člověk dozví, že má při napadení vykrýt úder, pak útočníka třikrát praštit pěstí do obličeje, skopnout ho na zem a na zemi do něj ještě dvakrát kopnout, tak to je zcela špatně a z hlediska naší legislativy je to nepřiměřená obrana. Zákon jasně říká, že „obrana“ je, pokud útok trvá nebo pokud útok hrozí. Obrana nesmí být vedena v nepoměru k útoku. Pokud útok vykryju, tak dál nemohu pokračovat, protože útok skončil. Pokud pokračuju, tak už nejde o obranu a bude z toho problém. Bohužel většinou to ti lidé ani nevědí a nikdo jim to na těch kurzech neřekne.
Pomohlo vám osobně někdy jiu jitsu v nějaké nepříjemné situaci?
To víte, že ano, mnohokrát. Díky jiu jitsu, pokud nastane nějaká konfliktní situace, tak jí zvládáte s úsměvem. Třeba kdysi za mlada jsem byl s manželkou na plese a na parketu jsem omylem do někoho žduchnul. A on hned vyletěl, ať s ním jdu ven, že si to tam vyřídíme. Tak jsem mu řekl: Hele nedělej mi tu ostudu, mám tu manželku a kamarády. To nemá cenu. On ještě chvíli brblal, pak toho nechal a šel ven. No a za půl hodiny se mi přišel ke stolu omluvit, protože mu kamarádi řekli, kdo jsem.
Autor: Tomáš Chalupa
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: