KYTARY, KTERÉ ZMĚNILY HUDEBNÍ SVĚT

Pět kytar. Šestatřicet strun. Přišly a celý svět hudby se najednou od základů změnil. Přišla doba elektrická a hudba nabrala na obrátkách.

Gretsch 6120 (1955)

Rock’n’rollová revoluce by se samozřejmě nemohla odehrát bez solidně postavených kytar. Firma Gretsch se původně soustředila výhradně na country scénu a v polovině padesátých let se jí podařilo (hlavně díky hře svého ambasadora, krále country kytary Cheta Atkinse) po celém rockovém světě prosadit svůj model 6120. Stal se bojovou zástavou rockabilly a hráli na něj otcové-zakladatelé žánru Eddie Cochran a Duane Eddy. Pozdější model 6122, přezdívaný Country Gentleman, se objevil ve výzbroji kapel takzvané britské invaze. Na tuto kytaru hráli George Harrison i John Lennon, Hilton Valentine z The Animals (je slyšet v klasické nahrávce House of the Rising Sun) nebo Brian Jones na prvních deskách The Rolling Stones . Dodnes zůstává takřka zbožně uctívaným nástrojem rockabillyového revivalu a používají ji hvězdy jako Jim Heath z Reverend Horton Heat nebo Brian Setzer.

Dvanáctistrunka Rickenbacker (1963)

Tomuto nástroji neříká nikdo jinak než „dvanáctistrunka“, protože na rozdíl od ostatních položek v našem seznamu nemá jméno, ale jen číselné označení 360/12. George Harrison ji dostal od obchodního ředitele firmy Rickenbacker během návštěvy New Yorku jako náhradu za starší model 425, který si koupil během první cesty Beatles do USA v roce 1963. Je to přesně tentýž nástroj, který zní v tak zásadních položkách rockové abecedy jako A Hard Day’s Night nebo Ticket to Ride. Model 360/12 ve výzbroji liverpoolské čtveřice vyvolal obrovskou vlnu zájmu o elektrické dvanáctistrunné kytary, která vyvrcholila v okamžiku, kdy Roger McGuinn založil svou kapelu The Byrds. Její popularita stála a padala právě na neuvěřitelně sytém, zvonivém tónu elektrické dvanáctistrunky.

Fender Telecaster (1950)

Telecaster, láskyplně přezdívaný “Tele“, je kytara, která v podstatě „udělala“ rock. Byl to první úspěšný model elektrické kytary bez ozvučnice, který využíval čistě elektrického zesílení. V čem spočívalo jeho kouzlo? Ne, nedokázal udělat hvězdu z jednorukého a hluchého, ale Leo Fenderovi se podařilo navrhnout a postavit kytaru, která za relativně nízkou cenu nabízela obrovskou modularitu a jednoduchou údržbu. Přitom si ale dokázala udržet jasný, bohatý a ostrý tón. Byl to nástroj pro každodenní dělníky kytary. A kdo na ni hrál? V podstatě všichni.
Oblíbili si ji country kytaristé jako Waylon Jennings, Buck Owens a Merle Haggard; proslavili ji bluesmani jako Eric Clapton, Steve Cropper, Muddy Waters nebo Albert Collins; a rockeři? Ti ji okamžitě adoptovali. Hrál na ni George Harrison (který hrál v podstatě na všechno, co se octlo v jeho dosahu), Keith Richards, Jimmy Page, Francis Rossi a Rick Parfitt ze Status Quo, Jeff Beck nebo Bruce Springsteen. A všichni ostatní. Tedy – hráli na ni, dokud nepřišla konkurence a nerozdělila kytarový svět na dvě skupiny. Na ty, kteří hráli na Fender, a ty, kteří si pořídili…

Gibson Les Paul (1951)

Tento nástroj sice pomáhal stavět ve své době proslulý kytarový mág Les Paul, ale každý rocker, který ji zahlédne jedním okem, vysloví naprosto jiné jméno: Jimmy Page. Byl to právě kytarista Led Zeppelin, kdo postavil tuto custom kytaru na rockový piedestal. A nebyl sám – kromě něj na ni hrají taková esa jako Eric Clapton (který během svého působení v Bluesbreakers v podstatě vytáhl Les Paul z finančního hrobu), Slash, Joe Perry z Aerosmith, Gary Moore, Ace Frehley z KISS, Pete Townshend, Marc Bolan nebo Billy Gibbons ze ZZ Top. Na rozdíl od Fenderu, který se svým Telecasterem snažil prodat elektrickou kytaru širokým masám (a povedlo se mu to) se u Gibsonů rozhodli stavět kytaru pro opravdové fajnšmekry, kteří na nějaký ten dolar nehledí (a také se jim to podařilo). Původní Les Paul byl masivní, drahý a těžký nástroj a rozšířil se až v polovině šedesátých let; hlavním trumfem nebylo ani tak tělo nebo krk, ale proslulý PAF snímač, který dokázal produkovat neuvěřitelně masivní zvuk.

Fender Stratocaster (1954)

Pokud jde o Fender, existují dvě názorové školy: jedna z nich vynáší do nebes Telecaster, druhá zase prosazuje model, mazlivě přezdívaný „Strat“. Ten na rozdíl od jeho mladšího bratra poznáte podle dvojího výřezu (Tele má výřez jen dole). Je také důkazem toho, že Leo Fender svým zákazníkům naslouchá – štíhlé tělo doplnily na nejčastěji otíraných hranách výřezy a zkosení, které tolik neodraly pravačku a umožňovaly pevnější úchop. Širší krk zase dovolil odvážnější ekvilibristiku levé ruky a jistější dohmat. Právě na tuto kytaru předváděl své umění otec surf-rockového žánru Dick Dale, na jejím javorovém hmatníku kombinoval art rock s hard rockem Ritchie Blackmore, Hank Marvin z The Shadows předváděl, kolik not se na široký krk vejde a své kroky mimo folkový žánr na ni na neblaze proslulém newportském festivalu odehrál Bob Dylan. Opravdoví kytaroví bozi, kteří ji proslavili svým dotekem, jsou ale čtyři – Keith Richards, Jimi Hendrix, David Gilmour a Mark Knopfler. Jestliže byl Telecaster jiskrou, která zapálila kytarovou revoluci, stal se Stratocaster sudem dynamitu, který ji odpálil do dalšího rozměru.
Nemluvě o tom, že dokázal posloužit i jako zbraň, jak popisuje Keith Richards ve svých pamětech: „Na pódium vylezl nějakej chlap a začal se sápat po Mickovi (Jaggerovi). Tak jsem mu natáhl jednu Stratem a bylo to.“

Na kterou kytaru jsme v tomto výčtu zapomněli? Máte svého kandidáta?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Comebacky kapel. Které se povedly?

Hodinky, které zabodovaly ve filmu