Nechutné podivnosti geniálních mužů. Z toho vám bude na zvracení
Umělecké nadání geniálního renesančního sochaře Michelangela by asi nikdo nezpochybňoval. Jeho díla přináší velmi hluboký a jímavý zážitek. A cože teprve kdyby se vám naskytla možnost a s pomocí stroje času jste třeba chtěli sledovat mistra při práci? Nejspíš byste pocítili i něco jiného. Vlastně, bylo by asi lepší se k němu vůbec nepřibližovat, a ani se k němu nestavět po větru.
Slovutný autor čtyřmetrového Davida (se čtyřcentimetrovým davídkem), fresek Posledního soudu v Sixtinské kapli a svatopeterské Piety byl totiž hodně na štíru s osobní hygienou. Přesněji, hygiena byla něčím, co nejspíš vůbec nezažíval. Vanou pohrdal, vodu používal jen k pití. Svůj hábit a obuv vždy nosil tak dlouho, až s ním doslova srůstal a než se z něj cáry šatstva loupaly, jako hadí kůže.
Pozdrav Slunci
Zanedbaná osobní hygiena ovšem nedoprovázela jen geniálního renesančního sochaře. Hlasitým odpůrcem koupelí byl i Benjamin Franklin. Který, v genialitě sobě vlastní, na svém těle testoval alternativní způsob očisty. Věřil (a poměrně správně), že bakterie si moc nerozumí se slunečními paprsky. A tak místo mýdla a vody, jen co vyskočil z pořádně smradlavého pelíšku, nahý vystoupil na balkon své vilky.
Co bylo dál? Vlastně nic. Půl hodiny se jen tak vystavoval slunci a povětří ze všech stran. Pak už se považoval za dokonale čistého. Jak si ale dokážete představit, doba, která neznala bidet ani toaletní papír, nezvýšila těmto slunečním lázním efekt žádoucím způsobem. Franklin sice neplesnivěl jako Michelangelo, ale rozhodně moc nevoněl.
Je libo cigaretku, něco k zakousnutí?
Kdopak se to tamhle v nestřežené chvilce hrabe v cizím popelníku? Kdo to zase sbírá vajgly z cigaret a nedokouřených doutníků na chodníku? Naježené vlasy, šupácké sáčko… ne, tenhle strejda není tuctový bezdomovec. To je Albert Einstein. Který ve své úspornosti raději vynechával cestu do trafiky, a přilepšoval si ováleným žvárem.
Úspora to asi byla dost relativní. Teoreticky. Sesbíráváním nedopalků a jejich opětovným motáním totiž většinou ztratil spoustu času. A ta chuť? Ta asi nebyla pro silného kuřáka v daný moment důležitá. Ostatně, pokud na trávníku v parku narazil na cvrčka nebo lučního koníka, neváhal pozřít ani je. Zažíval prý při tom klukovsky nezbedné potěšení. Mezi projevy geniality a šílenství je opravdu tenká hranice…
Vznik života v přímém přenosu
Zmínit Isaaca Newtona, který si sám dobrovolně zapíchl jehlu do očního kanálku – jen proto, aby viděl, co to udělá s jeho obrazovým vjemem – to je jen tak na okraj. S nechutností dost pubertálních rozměrů ho totiž trumfne Paracelsus. Celým jménem – na tom si totiž velice zakládal – Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim.
Hovořit se o něm uctivě dá jako o geniálním švýcarském lékaři, významném průkopníkovi chemie, otci/zakladateli toxikologie. Medicínu skutečně posunul o hezký kousek kupředu. Drobet horší bylo, že Paracelsus byl taky naprostý pošuk, který se vyžíval v alchymistických pokusech. Na výrobu zlata rezignoval, o Kamenu mudrců tvrdil, že jej už dávno vyrobil. A tak mu zůstávala jen poslední položka k odškrtnutí. Výroba homunkula, umělé lidské bytosti. Potřebujete k tomu prý jen trochu proteinů, a taky trochu lidského materiálu.
V tomto případě spermatu. Paracelsus byl velmi ochotný dárce, a pro potřeby alchymistické vědy jím brzy naplnil vysokou sklenici, kterou pak nechal zrát v teple koňského hnoje, jako v inkubátoru. Neúspěchy se odradit nenechal, a tak jste jej mohli mnohokrát vidět – za dne, na ulici, před lidmi – jak funící plní další nádobku pro svůj nový experiment…
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Génius s dlouhým vedením. Kteří slavní nadaní vědci a umělci neuměli počítat nebo věřili šílenostem?