Důkaz mimozemského života a neexistence Boha? Tohle ve vatikánském archivu nehledejte
Milovníci záhad, fandové tajemna a mamči, které stačily na mateřské přelouskat Andělé a Démoni, mají jasno. Pod městem – státem pro katolíky nejsvatějším, Vatikánem, odpočívá papežský archiv až po okraj nadupaný utajovanými podivnostmi. Co by se v něm mohlo nacházet?
Začneme v odlehčeném duchu: ostatky svatých. Užitečné by to asi nebylo, protože zrovna relikviáři dělají největší byznys „nad zemí“, na dohled věřícím, kteří k nim tuze rádi vykonávají poutě. Smysl by dávalo, kdyby archiv skrýval ty skutečné ostatky. Protože co si budeme povídat, v lidském těle napočítáte 210 kostí, a jen těch připisovaných sv. Petrovi běhá po světě kolem 1500 exemplářů, plus ty, které odpočívají v jeho hrobce. Takže? Spíš ne.
Tajemné a tajné? Ne, jsou to jen legendy
Spekulující diskutéři mají utkvělou představu, že by se v archivu mohla nacházet nějaká skutečná pecka. Třeba sekulární důkaz o neexistenci Boha. Ale kdybyste si 2000 let nazpátek rozjeli byznys s vírou, skutečně byste si schovávali důkaz vlastního podvodu? Nebylo by účelnější ho zlikvidovat? Jdeme dál: stroj času nebo chronovisor umožňující pohled do minulosti a budoucnosti. Trochu moc sci-fi, ne?
Co třeba spoutaného Ďábla? Tomu snad nemohou uvěřit ani notoričtí pařani Diabla 4. Mezi další horké tipy patří kouzelnický grimoár (udržující síly zla a dobra v rovnováze), bránu se sedmi pečetěmi, eee… důkaz mimozemského života a ostatky vesmířanů. Jako vážně? Ano, i tomuhle lidé věří.
Secretum neznamená že je archiv tajný
Bohužel, střízlivá realita šlape do rozkroku zvědavců velmi nehezkým způsobem. Počátek komplikací vedoucích ke zklamání nadšenců tajemna je už v samotném latinském názvu Archivum Secretum Apostolicum Vaticanum. Možná jste si už všimli, že třeba archivy tajných služeb se obvykle nejmenují Tajný archiv. A s Vatikánem je to podobné. Archivum Secretum nenaznačuje nic tajného, secretum znamená osobní, soukromý. To zabolí, viďte?
Nevítají zvědavce, badatelé jim v archivu nevadí
Dalším zádrhelem je stáří materiálu. Archiv byl totiž založen papežem Pavlem V. (v úřadu byl od května roku 1605), takže tu většinou nic moc staršího 17. století nenaleznete, byť výjimky se najdou. Pokud vás tedy pustí dovnitř. A to je možné teprve od roku 1881. Mimochodem, procedura se od té doby moc nezměnila. Zažádáte písemně o vstup, dostanete zamítnutí. Pokud to do 6 měsíců uděláte znovu, máte napodruhé větší šance.
Musíte poptávat konkrétní informaci, a odůvodnit požadavek. Třeba tím, že jste profesor historie, jmenujete se Langdon, a píšete o tom knihu. A pak se uvidí. Zhruba do roka se ale dočkáte kladného vyřízení, a projdete branou Sv. Anny do archívu. Nic moc divočejšího kromě vyplnění registračního formuláře na tom není. V 84 kilometrech regálů polic (jo, je to největší „papírový“ archiv na světě) pro vás zdejší knihovníci připraví vše potřebné, a jde se na věc.
Záhadu archiv se neskrývá, možná příště
Nedá se říct, že by tu nebyly k nalezení zábavné literární artefakty. Zdravíme Dana Browna: přepis procesu s Galileem tu skutečně je, hezky slovo od slova. Taky tu najdete žádost o anulování sňatku Jindřicha VIII. Schválena nebyla, a díky tomu vznikla anglikánská církev. Je tu žádost papeže Klementa v pořadí sedmému Dalajlámovi, o ochranu misie františkánů v Tibetu. Nebo série dopisů, ve kterých Abraham Lincoln přemlouvá papeže Pia IX., že by měl v občanské válce fandit Severu, a ne Jihu.
Přesto většina zde naskladněné dokumentace souvisí s operativou a managementem kněžích a osobní korespondencí papežů, která, co si budeme povídat… o čem asi tak budete psát, když je vám v průměru 64 let, a máte před sebou posledních cirka 10 let života? Stížnosti na hlučící mládež, nechutné obědy, plandající tepláky a nepadnoucí zubní protézy?
Navzdory oblaku tajemství a legendě o neprostupnosti je vatikánský archiv zábavný, asi jako výlet se zpívajícími poutníky v autobuse do Medžugorje. Bez klimatizace. Zajímavostí jsou tu spíš odesílatelé a příjemci korespondence, zahrnující prakticky všechny světové mocnáře za poslední 4. století. Z toho pocítí vzrušující chvění na zátylku jen kovaní dějepisci a historici, ale laiky to moc nebere.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: