Plánoval Saddám Husajn překvapení z pouště? Pštrosí letectvo do války v Iráku nezasáhlo
Jste diktátor a používáte vyspělé vojenské letectvo jako symbol vlastní neporazitelnosti? Tak si dejte bacha, ať vám tyhle hračky nikdo nerozbije. Saddám Husajn na to měl vlastní recept.
Zhruba do 11. století jste měli nad protivníkem převahu, dokud jste se kryli za kamennou hradbou. Do 14. století pak zpravidla každou evropskou šarvátku i válku zakončil nájezd těžké jízdy. Později se efektivnější než kuše a luky staly muškety, receptem pro východní bojiště za II. světové se staly tanky, a později začalo platit, že kdo ovládá nebe, ovlivňuje výsledek bitvy významně ve svůj prospěch. Vývoj hromadného vraždění jde tedy pořád sympaticky kupředu, a je jen otázkou času, než jedna novinka trumfne druhou. Je třeba držet krok s dobou. Tohle všechno Saddám Husajn, irácký prezident v mezidobí 1979–2003, nejspíš moc dobře věděl. Ale úplně to v detailech nedomyslel.
Na dobrý guláš potřebujete všechny suroviny
Protože i k té středověké jízdě, aby se z ní stal smrtící prostředek, bylo zapotřebí několika zásadních komponent: vycvičené rytíře schopné unést zbroj a kopí, schopný personál a třeba žrádlo pro koně. Tatíček Saddám, kdysi špička mezi blízkovýchodními diktátory, notně zatížil státní rozpočet při budování odstrašujícího letectva. Jenže prakticky nikdy nedal dohromady všechny nezbytné složky. Protože nakonec, Irák nikdy nepatřil mezi extra technologicky vyspělé země a dovozní embarga taky udělala své.
Mraky výstroje pořízené z válečných přebytků jsou sice fajn, ale jen, pokud k nim máte vycvičené piloty. Je fajn mít dobré piloty, ale ti zase nemůžou létat na historických strojích. Pořídíte na svou dobu špičkové stroje Su-20, MiG 17 a MiG 20 nebo francouzské Mirage-F1? Sláva! Ale bez munice a náhradních dílů je ve vzduchu dlouho neudržíte…
Vytrvalé porážky neporazitelných
Historie „saddámovského“ vojenského letectva je tak souvislou historií absolutních debaklů taktiky, strategie a logistiky. Ono dusit Kurdy na venkově plynem nebo střílet rakety SCUD za hranice je něco trochu jiného, než se postavit rovnocennému protivníkovi. Takže kdykoliv se irácké letectvo dostalo do soustředěné akce, dostalo většinou pořádnou nakládačku. V 80. letech dokázalo zasadit pár tvrdých úderů Iránu, ale k dlouhodobému úspěšnému boji kapacity neměli. A když v roce 1990 začala Válka v Perském zálivu? Z 934 letuschopných prostředků irácké IQAF bylo 227 zničeno na zemi hned v prvních dnech ofenzivy. Smutník.
Uletěly mu včely? Ne, stíhačky…
Mimochodem, právě tehdy se většina iráckých pilotů na těch momentálně nejlepších strojích sebrala a odletěla za hranice, do relativního bezpečí Iránu. A Irán jim všechny ty stíhačky už po válce nevrátil. Trapas. Takže od té doby Saddám Husajn jen smutně koukal pokaždé, když míjel nějaký prázdný hangár. Bylo totiž dost těžké udržet před ne zrovna přátelskými sousedy legendu vlastní síly a neporazitelnosti, nepřekonatelnosti iráckého vojenského letectva, s vědomím nikdy nedá dohromady současně dost schopných pilotů, letadel a munice, aby ho někdo bral vážně. Po roce 2000 se mohl pochlubit jen 180 bojovými letouny, z nichž asi jen polovina byla schopná akce, a proto pro válku v roce 2003 zvolil dost nečekanou strategii. Pštrosí.
O tom vypráví jen pouštní písek
Irácká letadla se po celou dobu konfliktu nikterak výrazně neprojevila. Jasně, proti koaličním vojskům měly hodnotu cvičných pohyblivých terčů. A tak prostě zmizela. Kam? To je právě to. Během invaze Američani v Iráku hledali jaderné, nukleární a chemické zbraně, které byly oficiální záminkou pro celý konflikt. Nebyli v tom úspěšní. Našli sice spoustu zajímavých a bizarních krámů: samopaly vykládané zlatem a pistole posázené diamanty, mramorové toalety, Korány psané lidskou krví (zjevně sběratelský kousek) nebo nástřel románu, který sepsal jejich oblíbený diktátor. Ale žádné hledané zbraně a taky žádná letadla. Ta totiž celou dobu odpočívala, zahrabaná v poušti.
Křížek na irácké mapě neoznačuje pirátský poklad
Husajn prostě nechtěl riskovat, že během nevyhnutelného konfliktu přijde o poslední zbytky svého „slavného“ letectva, a tak většinu pokročilejších strojů nechal odstrojit a pohřbít pod pár metry písku, na dohled od leteckých základen al-Taqqadum a al-Asad. Doufal, že až se bouře přežene, bude schopen je zase vyhrabat a strašit s nimi okolí. To se, jak víme, už nestalo. Čistě technicky, nápad s konzervací letecké techniky v suchém písku není vůbec špatný. Ale co si budeme povídat, letectvo zahrabané pod zemí nikomu převahu ve vzduchu nezajistí. Saddám Husajn si to uvědomil příliš pozdě, a jeho legenda skončila, stejně jako stíhačky, zahrabaná v poušti.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: