Australané ve válce ve Vietnamu byli nejlepší. Jejich speciální jednotky měly skvělé výsledky

Kdo to tvrdí? Jejich spojenci, zrovna tak jako jejich nepřátelé. Takže to nejspíš bude vážně pravda. Protože respekt nepřátel si nekoupíte.

válka

Američanům se válka ve Vietnamu, jak víte, moc nepovedla. Náplastí na propálené miliardy a zmrzačené životy 2,5 milionu veteránů, kteří se kolem východoasijských džunglí v různé míře intenzity otřeli, není ani ono „neprohráli jsme, protože to válka nebyla“. USA totiž nikdy do válečného stavu se Severním Vietnamem nevstoupilo; to všechno od Tonkinského incidentu až po napalm a Agent Orange byla jen bratrská výpomoc Vietnamu Jižnímu. Mezi ne-vítězi a neporaženými přesto dokázal někdo z účastníků konfliktu zazářit. Ptáte se kdo? Austrálie, respektive jejich speciální jednotky.

Malé počty, extrémně dobré výsledky

Australanů (buďme korektní a říkejme i Novozélanďanů) se po boku Američanů do taškařice v tropech zapojilo dohromady na 60 000, a v mnoha ohledech to bylo jejich největší nasazení vojenské síly od II. světové války. A dá se říct, že zkušenosti a reputaci, kterou si tu vydobyli, zúročují dodnes. Pochvalně o nich dodnes hovoří jak jejich spojenci – třeba specialisté z amerických Zelených baretů, mariňáků ze 101. nebo SEALs (ti vznikli v roce 1962, a v ledasčem Australany zkopírovali)  – stejně jako je chválí příslušníci NVA (Severovietnamské armády) a „partyzánů“ z Vietkongu. Tedy, s patřičnou dávkou řevnivosti.

Válka ve Vietnamu a Australané

V přepočtu na nasazené muže totiž byli Australané pro komunisty ze severu tou „největší brzdou“ v terénu. Mohl za to křovácký zvyk klokanů nespoléhat na zprávy ze vzduchu, tj. leteckého průzkumu, ale radši se šli do terénu podívat osobně. Proto měli ty nejlepší informace o rozmístění, silách a manévrech nepřítele, a věděli přesně, kam bouchnout. Američanům právě tenhle typ informací kriticky chyběl, a jejich vlastní speciálové se občas Australanů před extra-misemi radši zeptali předem.

Zvědavost Australanů nerespektovala nejasně vytýčené hranice front, a dost často se jejich průzkumné týmy pohybovaly za hranicemi, na teritoriu protivníka. Na štábu NVA to tušili, a tak nasazovali často celé regimenty, aby vypátrali a neutralizovali tyhle zvědy (říkali jim podle maskování obličejů Zelené tváře). Vázali pátráním po nich kritické množství vlastní síly, ale neúspěšně.

V džungli znamená ticho život

Jasně, že klokani (hlavně jejich týmy SASR) měli ztráty: jeden zabitý v akci, jeden mrtvý na následky zranění, jeden na nákazu, jeden pohřešovaný, tři zabití omylem přátelskou palbou. A 28 raněných. Jenže těchto černých čísel se dobrali za dohromady 1200 průzkumných misí! Klokani se totiž v džungli uměli dokonale krýt, a ne jednou se stalo, že si partyzáni zřídili tábořiště přímo na place, kde už byli průzkumníci. Jen je prostě přehlédli. Není divu, že ze Zelených tváří pak měli hrůzu, a viděli je naprosto všude.

K super-hrdinským výkonům australských speciálů ve vietnamské džungli přispíval ještě fakt extrémní osobní kázně, disciplíny a bezpečnosti. Znáte takové to filosofické: „Když v lese spadne strom a kolem není nikdo, kdo by jej slyšel, způsobí strom hluk“? V případě SASR můžeme říct, že i kdyby tuhle filosofickou hádanku rozlouskli, nikomu o tom nepoví. Na svých patrolách totiž nikdy nekomunikovali. Tedy, ne slovy. Veškeré debaty se odehrávaly jen ve znakové řeči a s pomocí vojenských gest a signálů.

Patrola prostě odejde na 10 dní do džungle, projde liniemi nepřítele až do jeho týlu, a po deseti dnech se vrátí zpátky. Po celou dobu nepadne jediné slovo, ani se nevolá rádiem. Jen odevzdají hustě popsaný deníček s mapkami a sesbíranými informacemi, který může sloužit klidně jako podklad pro celou ofenzivu. Až na výjimky se Australani drželi stranou otevřeného boje. Byli to spíš průzkumníci, operátoři, naváděči.

Umíme to i pořádně nahlas

Že se nebojí jít do pořádné bitvy, ukázali, jakmile v roce 1968 NVA napadla jejich pozice u základny Coral-Balmoral. Při likvidaci minometných pozic nepřítele se tu 108 chlapíků dostalo do střetu s 2500 Severovietnamců, a přinutilo je stáhnout. A že to nebyla náhoda, dokázaly i boje v zastavěných oblastech u Binh-Ba. Tady klokani nadělili Severu takovou čočku, že raději vyklidili celou provincii. Specifikem těchto akcí byla i poněkud sebevražedná nátura Australanů. Dost těsně totiž spolupracovali s artilerií.

Zatímco (v závislosti na konkrétním typu zbraně a munice) američtí vojáci panicky volali rádiem vlastním dělostřelcům, že jako danger close, když granáty padaly sto metrů od nich, Australani běžně fungovali i v palbě dopadající v padesáti metrech okolo. A třeba první mise tzv. Tunelových krys, jednotek pátrajících ve štolách a podkopech pod vietnamskými vesnicemi, to byl jejich nápad.  Nikdy nečekali, až se to kolem nich nějak vyvrbí, a radši se tomu sami šli podívat na zoubek. Tuhle jejich odvahu pak docenili jak spojenci, tak i nepřátelé.

Autor: Radomír Dohnal

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Omyly ve válkách: Které měly i pozitivní dopad? Z jakých vlastních chyb vytěžili generálové jednoznačně nejvíc?

Sport a válka – jak jdou oblíbené mužské kratochvíle dohromady?