Vědecké vysvětlení toho, proč vždycky sežereme celý sáček brambůrků. Nemůžeme za to
Už se vám to zase stalo. Otevřeli jste ten sáček, pak to párkrát zašustilo. A spořádali jste celé balení brambůrků na posezení. Už zase. Teď cítíte slanou chuť v ústech, potřebu napít se, možná najít další brambůrky… a taky pocity viny. Jenže vy za to nemůžete. Vážně.
Šálí vás vlastní mozek a chuťové buňky, evolučně vrozené návyky a dost možná se proti vám – kvůli dědičnému zatížení – spikly i vaše geny. I když jste tedy zasypaní drobečky důkazů vlastního pochybení, v podstatě se v tom vezete jako nevinná oběť brambůrků.
Vypnutý měřák kalorií
Postupně: mísu syrových ani vařených brambor u koukání na bednu nesníte. Tělo si rychle samo poví, že kalorického škrobu už má dost. Kdybyste náhodou tu samou mísu brambor utopili ve fritéze, nastane pocit sytosti ještě dřív. Lidský organismus je totiž velmi citlivý na to, když přijímá tučnou stravu.
Pocit vnitřní satisfakce, uspokojení z plného bříška při konzumaci tučné stravy, totiž nastává za běžných okolností opravdu rychle. Je to vnitřní obranný mechanismus zabraňující přejídání. Funguje to dobře do té doby, dokud se k tuku nepřidá i sodík. Ve formě soli. Opravdu hodně soli.
Sodík totiž „vypne a utlumí“ receptory, které tělu hlásí, že přijímá tučnou stravu. A tak mozek pořádně neeviduje, že vlastně uzobává kalorickou pecku. Jen něco, co trochu připomíná nekalorický polystyren. A kromě toho sodík vypuzuje produkci k dopamin, hormon, který nám dělá tuze dobře.
Kdo křupe, ten žere
Pak je tu druhá finta. Máme evolučně zažito, že když to křupe, je to čerstvé – chutné – uzrálé. Křupavá kůrčička čerstvě upečeného chleba nebo plněné buchtičky, sušenek, vypražené slaninky, pečené kůžičky na kuřátku… anebo mrkve.
Brambůrky křupou jako ďas. I proto jsou v sáčcích plněných ochrannou atmosférou z dusíku. Uchovává je déle čerstvé, pořád lupkavě křupavé, vynikající. Naprosto k sežrání! Kdybyste si na uši nasadili silná sluchátka – tak abyste neslyšeli to křupání – omrzí vás konzumace brambůrků mnohem dřív. Fakt.
Určitou roli v posunu našeho vnímání hraje i lehkost těch plátků křupavých potvor. Nepřijdou nám „těžké a nasycující“. I to, že jsou mastné a fakticky nepříjemné na omak – podvědomě si nechceme špinit prsty, a tak je rychle sázíme do úst. Abychom se moc neumazali.
Vy jste tu oběť!
A dost možná taky máme narušené fungování genu MC4R. Ten, podobně jako výše popsaný sodík, vypíná vjem konzumace tučného jídla. Lidé s touto „geneticky vrozenou nedostatečností“ v průměru spořádají o 11 % kalorií víc. Jen proto, že se necítí být tuky při jídle zasycení.
Zastaví je až vyprázdněný talíř. Anebo dno sáčku brambůrek. Tak jako tak – vy za to nemůžete. Věda na vaši obhajobu snáší nepopiratelné argumenty. Nejste viníkem vlastní žravosti, ale obětí. A za to si zasloužíte další sáček brambůrků!
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Kde jsou hranice vesmíru? Věda to samozřejmě ví…
Vědci dokázali vytvořit stabilní polosyntetický organismus. Kam kráčí moderní věda?