První křížová výprava: Nešlo o víru, ale politiku a peníze
Ten nápad si měl nechat papež Urban II. patentovat. Jednak proto, že se vážně povedl, a taky, že jeho následovníci jej po něm obšlehli. Zhruba osmkrát, protože velkých křížových výprav bylo nejméně 9 a menších, regionálních, byly tucty. V čem spočívala síla jeho myšlenky?
I když to tak z učebnic dějepisu zrovna nevypadá, na sklonku 11. století se feudalismus v Evropě velmi slušně etabloval. Vládnoucí královské dynastie, šlechta, vykořisťovaní nevolníci. Krása. Ani první křížová výprava nebyla jenom o víře.
Blbé bylo, že tenhle systém ve své podstatě požíral sám sebe zevnitř, a poněkud nenasytná církev tomu taky nahrávala. Svůj majetek mohli movití rozšiřovat jen pomalu, protože ho koneckonců bylo jen limitované množství. Něco zdědíte a vyženíte, ale není to full byznys. A vést války proti sousedům a příbuzným je tak nekřesťanské…
Navíc se šlechta i královské rody množily a větvily, což nashromážděný majetek dál štěpilo. Chtělo to nový směr podnikání. A střelka ekonomických zájmů tehdy ukázala na východ. Do Svaté země.
Do míst, kde už se hezkých pár století (od roku 637) rozrůstala impéria pohanů. Ne že by neměli víru, kdepak. Jen pohledem křesťanů tu nesprávnou. Muslimům se podařilo obsadit celý africký sever, a přes Turecko se víc než úspěšně tlačili do Byzance, které bylo do roku 1054 se západoevropskou církví už zase zadobře.
Ekonomicky, politicky, vojensky a nábožensky se muslimové stali konkurencí Evropě. Oficiální záminkou pro svolání první křížové výpravy se tak stal ušlechtilý záměr znovuzískání kontroly nad územím, svatými místy osídlenými pohany, které křesťanským poutníkům sloužily jako cíl duchovních výprav za poznáním.
Následujte kříž
Neoficiálně šlo o to uvolnit páru z natlakovaného kotle evropských feudálů, kteří by se jinak brzy servali mezi sebou. Takhle si mohli svou energii vybít na jiném, vnějším nepříteli.
A ještě u toho slušně zbohatnout, jak se ukázalo. Protože do míst, kde se to jen hemží bezvěrci a cestujete tak půl roku lodí a koňmo, nejedete jen proto, že jste o tom četli v nějaké knížce.
Papež Urban II. si zájem účastníků o zájezd do Jeruzaléma v roce 1095 pojistil tím, že jim slíbil něco, co se dá jen těžko reklamovat. Odměnu Rájem. Pokud při této hrdinné výpravě padnou, čeká je Eden. A fakt ne ten slávistický.
Konat totiž budou Boží dílo. A jestli nepadnou a dosáhnou cíle? Pak to budou mít „tam nahoře“ už vždycky dobrý. A to je přece úplně boží! V jednoho Boha se v Evropě věřilo dost skalním způsobem, takže to nikdo nezpochybňoval.
Možnost vykoupit se z hříchů a rezervovat si místo v nebi zněla fakt lákavě. Takže hurá, jede se! Masakry nebyly původní součástí plánu. Všude se hovořilo jen o iter, tedy cestě, případně o peregrinatio, pouti. I ono crucesignatus neznamenalo nic víc, než „následovat kříž“.
Výlet s překvapením
Ano, masakry se brzy staly nevyhnutelnou součástí celého toho procesu. Ale ono to moc jinak dopadnout nemůže, když dáte dohromady 35 000 ozbrojenců asi deseti národností a jazyků, a velení svěříte čtyřem králům, kteří by se nejraději pozabíjeli mezi sebou.
Navíc se všichni jako malí kluci na výletě furt vyptávají – Už tam budeme? A tohle jsou ti bezvěrci, které můžeme klidně povraždit? To, že ke svatému hrobu skutečně dospěli a zvítězili, bylo pořádné překvapení. Škoda jen, že se ho papež nedožil.
Kontinuální jatka? Ne, první křížová výprava přinesla mír
Nicméně, jeho myšlenka žila dál, zvlášť poté, co tu na dobytých územích vznikla čtyři „křižácká království“ – v Edesse, Antiochii, Tripoli a Jeruzalémě, plus enklávy na Kypru a v Arménii. A pak? Trochu nečekaně – následovalo 50 let relativní harmonie.
Na území křižáckých království spokojeně existovaly desítky tisíc muslimských poddaných, kterým propracovaný systém řízení vyhovoval, a stěhovávali se sem. Škodní na tom nebyli ani křesťanští osadníci těchto území, kteří s nimi fungovali ve vzájemné shodě toleranci.
Z poutí do „bezpečné“ Svaté země se stal komerčně výhodný podnik (o tom by nám Templáři a Johanité mohli povídat), a obchodníci z obou náboženských světů si tohle uspořádání taky pochvalovali.
Jenže všechno hezké má svůj konec…
Knížata i králové ze Svaté země dojeli na to, že se nedokázali shodnout. S původními obyvateli, s Evropou, ani mezi sebou. Boj o lokální monopol a hrabání si na vlastním písečku je tak nakonec všechny přišlo dost draze. Experiment byl odsouzen k zániku.
Pokusů o znovudobytí a získání původní prestiže proběhla ještě dlouhá řada, ale už nikdy to nefungovalo tak dobře, jako napoprvé. Z původního chytlavého nápadu nezbylo nic.
Papež Urban II. totiž dokázal vyčíhat ten nejlepší moment, a na jeho straně stála kromě bezmezné víry i strategická politika, plánování a ekonomika. Ostatním už šlo jen o peníze a moc, o které se stačili servat často ještě dřív, než dopluli do cíle.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Nejkrutější vládci historie všech dob. Seznamte se