Požáry k neuhašení. V Austrálii to hoří nepřetržitě už tisíce let
Za vznikem některých neuhasitelných požárů stojí lidská neopatrnost, jiné jsou dílem nešťastných náhod a přírodních sil. Společné jim je to, že už hoří desítky až tisíce let, a ještě nějaké to století hořet budou. A uvolňují přitom extrémní emise. Až tohle zjistí Greta, tak ji trefí.
V době, kdy se v Praze teprve kopalo metro, si v Turkmenistánu poblíž Darvazy otevřeli Bránu do Pekla. Tomu se říká pokrok. Ve skutečnosti jde o uměle vyvolaný propad, při němž se vrtná plošina sovětských geologů probořila a zhroutila do kaverny plné zemního plynu. Ten i nadále uniká z podloží, a sytí přitom neutuchající požár. Požár? I to byl expertní nápad tehdejších sovětských inženýrů, nechat tohle ložisko rychle „vyhořet“. Inu, chyba v úsudku. Naštěstí se celý tenhle neuhasitelný experiment odehrává v neobydlené pustině.
Už to tak bylo
V případě australské Mount Wingen jsou v tom lidé nevinně. Uhelné podloží se tu vznítilo samovolně, snad v důsledku zpřístupnění ložiska vzduchu po zemětřesení, přibližně 6000 let před naším letopočtem. A ve formátu přibližně třicetimetrového táboráku si hoří od té doby. První evropští osadníci si původně mysleli, že to je vznikající sopka. Pak z toho vinili místní Aboridžince, ale ti jen krčili rameny. Hořelo to už v době, kdy většina světa nečinně uvažovala o tom, že přejde od lovectví ke sběračství.
Zatápění odpadky
V případě pensylvánské Centralie se toho moc dodat nedá. Město vzniklo a fungovalo kvůli těžbě uhlí. A když se těžba zadrhla, objevil se geniální nápad využít starých štol jako podpovrchových skládek odpadu. Zkrátka sejde z očí – sejde z mysli. Aby se toho bordelu pod zem vešlo co nejvíc, někoho napadlo ten binec zahrnutý pod zem zapálit. Ve finále to přispělo ke vznícení až nečekaně velkých ložisek uhlí pod zemí, která hoří – a budou hořet – ještě dlouhá desetiletí. Centralia je od té doby městem duchů.
Ideální táborák
I v plamenech na úbočí tureckého Yanartas budou lidé nejspíš nevinně. O neutuchajících ohních na „hoře – Chiméře“ se zmiňoval i klasik Homér. Podle geologů to vypadá, že tu plamínky v několika tuctech oddělených ohňů hoří už nějakých 2500 let. Celá oblast je jako obří proděravěný zásobník zemního plynu, na jehož povrchu někdo škrtnul sirkou. Do luftu to zatím nevyletělo, a tak se to Turci ani nepokouší uhasit. Vždycky sem můžete vyrazit na výlet a opékat špekáčky, aniž byste museli shánět dřevo na otop.
Vytěžit, než shoří
A na závěr série špatných rozhodnutí z Indie. Oblast Jharia byla jedničkou hlubinné těžby uhlí už před 130 lety. Jenže pak došlo k důlnímu neštěstí a požáru. A pak ještě k zemětřesení, které ten požár rozšířilo na další hlubinné doly v okolí. Řešením bylo realizovat těžbu uhlí z povrchu, v otevřených dolech. Jenže tím se k ohni dostal vzduch. Ročně se tu vytěží 30 milionů tun jakostního koksovatelného uhlí, a dalších 34 milionů tun tu shoří. To víte, že povětří je tu dnes naprosto libové… jako sedět v komínu lokomotivy.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Máte deprese? Možná je vám jen příliš dlouho teplo. Zkuste být víc psychopatičtí!
Za šířením masivních požárů v Austrálii stojí velmi nepravděpodobný viník