Nedotknutá příroda, ale i nedostatek potravin a zdrojů. Izolované komunity existují v různých koutech planety. Jak se v nich žije?
Někdo našel v samotě nepřístupných sídel radost, jiný dlouho hledaný klid. Život izolované komunity nemusí být jen o strádání. Jaký je život na konci světa?
Říct někomu v Palmerstonu, že starosta je hlupák, není dobrý nápad. I kdyby to byla pravda, což jistě není. Ale rychle by se to dozvěděl. Městečko Palmerston na stejnojmenném ostrově v Tichém oceáně je totiž osídleno jednou jedinou, byť silně rozvětvenou rodinou. V současnosti tu žije 62 lidí a víceméně všichni jsou nějak spříbuznění s Williamem Marstersem, námořníkem, který tu zakotvil v roce 1863. Byl to dobrodruh, který byl trochu unaven věčným cestováním. A tak se tady se svolením novozélandského guvernéra usadil. Se svými třemi ženami (ano, praktikoval mnohoženství) zplodil dohromady 23 dětí. Což byl slušný základ do dalších let. Co ale chcete na ostrově, který je 3200 kilometrů od civilizace dělat jiného?
Místo, kam se utíká před civilizací
Najít na mapě Arizony vesničku Supai zase tak těžké není. Uvnitř Grand Canyonu moc jiných obývaných sídel totiž není. O poznání horší je tam dorazit. Nachází se totiž v jedné z nepřístupných „větví“ kaňonu, v oblasti Havasu. A tady, už posledních 800 let, bydlí indiáni z kmene Havasupai. Pravda, dřív jejich území pokrývalo plochu 1,6 milionu akrů, a dnes je to něco kolem 200 hektarů. Ale pořád je to domov. V současnosti tu žije 208 lidí, zhruba půlka indiánů a počet dorovnávají „uprchlíci od civilizačních vymožeností“. Aby ne. Není tu wi-fi ani telefonní signál. Poslat dopis? Pořád ještě bude cestovat na hřbetě muly. A k nejbližšímu telefonu je to 56 kilometrů. Tou nejvražednější americkou pouští, kde teploty ve stínu neklesají pod padesátku, a potí se snad i všudypřítomní chřestýši.
Máte rádi dlouhou zimu?
Připomíná to zvuk filmového vetřelce, který se líhne z vajíčka. Přesto je to název osady. Ittoqqortoormiit. Na 450 obyvatel této grónské pobřežní vesničky, navzdory komplikované adrese, svět úplně nezapomněl, a přes „letní“ období sem z Dánska jezdí výletníci i lodi s potravinami. Jen pozor, tahle vlídná teplá sezóna trvá necelé tři měsíce, a pak se zase na pobřeží objeví zesilující led. A až se zima zeptá, co jste dělali v létě? Doufejte, že máte dostatečně naloveno a naskladněno velrybí maso, protože dalších devět měsíců tu nic moc jiného nedostanete. Většinu obyvatel, původních Inuitů, to naštěstí netrápí. Vesnice si přitom zachovává velmi tradiční ráz, moderní duchovní poutníci zdejší masitou stravu špatně snáší.
Konec světa? Ne, jsme spíš uprostřed
Strategická pozice. To je asi tak jediné, co se dá o mini-souostroví Tristan da Cunha říct kladného. Pokud jste britské impérium. Jiný význam totiž v tomhle kousku souše dlouho nikdo neviděl. Jste tu „skoro“ na půl cesty od Jižní Afriky (2816 kilometrů) a nějakých 3360 od Jižní Ameriky. A to, že nejblíž to odtud máte k podobně bezvýznamné souši (2430 kilometrů) ostrova Sv. Helena, vám na optimismu moc nepřidá. V současnosti tu žije 267 obyvatel, a zdejší městečko nemá s nedostatkem problémy. Malá nemocnice se zubní ordinací, pošta, hotýlek, obchod. Vlastně je tu krásně. Jen si nesmíte zapomenout včas objednat zásoby, protože pošta sem jde celé měsíce. Mimochodem, dva roky nazpátek tu hledali „obecního pasáka“ pro zdejší stáda krav. Ale překvapivě se do tohohle ostrovního vězení nikomu nechtělo.
Zlaté prokletí peruánských hor
Proti zde uvedeným sídlům je peruánská La Rinconada, s odhadovaným počtem 50 000 obyvatel, vlastně učiněným velkoměstem. Ale včetně všech nepříjemností, které k tomu patří. Město je špinavé, chudé a zubožené, byť sedí na zlatě. Když se tu v roce 2001 podařilo najít rudnou žílu, zachvátila Peruánce zlatá horečka. Zbohatnout chtěl každý, byť se La Rinocanda nachází v nadmořské výšce 4900 metrů. Tam už mají potíže s dechem i horští vůdci. Město nedokázalo příliv lidí zpracovat, a stalo se jedním odpudivým slumem. Žádný hygienický systém, kanalizace, zpevněné cesty, žádná lékařská péče nebo svoz odpadů. Prostě jen zmrzlá hromada nepořádku. Za cestu sem dají místní své poslední peníze, a na cestu dolů si nikdy nedokáží vydělat.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: