Jak jsem prožil Black Friday v Tescu a co jsem si (ne) odnesl

Jako obvykle obchoďáky vyhlásily před Vánocema takzvaný Černý pátek neboli, aby to bylo cool, Black Friday. Slevy na spoustu zboží od hadrů po elektroniku. Nikdy mě to nelákalo, tísnit se v davu lidí, abych klofnul nějakou věc levněji, mi k vánoční pohodě (teda jestli něco takového vůbec existuje) nesedí. Jenže Tesco v Olomouci nabízelo notebook Lenovo a barevnou tiskárnu za čtyři litry a já zrovna sháněl noťas. Rozhodl jsem se to zkusit, protože tohle by byla fakt výhra.

Akce začínala od osmi, takže jsem pro jistotu naburácel do Tesca už na sedm. Otevřeno je, takže si počkám pěkně v teple uvnitř a v osm hned chňapnu krabici a peláším pryč. Takový byl plán. Uvnitř jsem našel ostrůvek z palet a ohromnými cedulemi Black Friday, kolem kterého postávali tři lidi. Super! Trochu mě znejistilo, že na paletovém ostrůvku nic není. Ale hned se mi dostalo vysvětlení. „Podívejte, oni to teprve přivezou,“ oznámil mi takový malý bodrý chlapík. A hned spustil: „Víte, nebudem se tady přece o ty věci rvát, jsme lidi. Vymyslel jsem takový systém. Vy se sem pěkně napíšete do seznamu. Já už jsem ho tady vytvořil,“ a podával mi jakýsi papír. Bylo tam asi pět položek z elektroniky, mezi nimi o notebook s tiskárnou. „Napište se k tomu, pro co jste přišel. Pokud budou lidi slušní, nebudou se prát a rozdělíme si to podle toho, kdo se kdy napsal do toho seznamu. Přece jsme lidi, nebudem se tu prát.“ Větu Přece jsme lidi, nebudem se tu prát, řekl ten člověk snad ještě stokrát. Napsal jsem se tedy do improvizovaného pořadníku jako třetí.

…budou jen čtyři kusy

Chlapík pokračoval ve výkladu. „Víte oni chtějí, abychom se tu o to mlátili, aby tady byla tlačenice. Jim nejde o zákazníky, jim jde o to, aby se psalo, jak se tu o to lidi rvali.“ A tohle celé vysvětloval stále dokola každému, kdo přišel. Chodili různí lidi – důchodci, co chtěli pod stromek koupit vnoučatům mobil, pár mladých chlapíků zjevně se záluskem na noťas, několik lehce zmatených mamin, co chtěly „ten levnej tablet“. Brzo se kolem prázdného ostrůvku vytvořil dav asi padesáti lidí. A ten malý chlapík každému strkal papír, aby se tam napsali. „Přece jsme lidi, nebudem se tu prát.“ No a tak se tam ti lidi zapisovali, pak přestala psát propiska, hledala se další a pak se zase psali. A pak kdosi přišel a řekl: „No jo, ale já jsem se ptala na informacích a od každého zboží tu budou jen čtyři kusy.“

Ale na mě nevyjde

Takže postarší pán, co se právě zapisoval na pětadvacáté místo na tablet překvapeně vzhlédl, a pak položil propisku. „No jo, ale to na mě nevyjde,“ řekl s údivem. Bodrý chlapík taky chvíli zmateně koukal a pak si sbalil seznam. „Tak jo, máte pravdu, teď už to asi nemá smysl. Ale nesmíme se tu rvát. Pokud jste solidární, tak to zboží necháte těm, kdo se napsali jako první.“

Každý sám za sebe!

Následovala krásná sonda do duší nakupujících. „Na nějaký seznam vám kašlu, každý jsme tu za sebe, je mi jedno, kdo se vám na ten papír napsal. Všichni máme stejné šance,“ vykřikoval chlápek na samém okraji stále se zvětšujícího davu. Další paní zase začala smlouvat: „Tak třeba když vy jste tu na mobil a já na tablet, tak bychom si to mohli vyměnit. Když vy najdete to moje zboží a já budu mít to vaše. Že bychom si to jako předali.“ „Ale prosímvás, myslíte, že na to tady bude čas? Berte co uvidíte, s nikým se tu nepaktujte, to nemá smysl,“ radil jí další. „Hlavně se nesmíme prát, chápete, o to jim jde,“ opakoval svou mantru lidový organizátor.

Zase blbě, jako každý rok

Pak přišla paní v červeném úboru a řekla: „Udělejte tady místo, povezeme sem paleta se zbožím.“ A tak jsme se všichni značně neochotně a za všeobecného strkání rozestoupili a pracovníci přivezli první paletu. Byly na ní kávovary. Než ji stačili vyložit, už se na ni sápal dav. A další pracovnice s dalšími paletami se zasekly kdesi na okraji. „Víte co, já to na ten ostrůvek vozit nebudu, ať si to vezmou z těch palet,“ pronesla jedna. A tak se všichni rozdivočele vrhli na další palety. Ti, co přišli poslední, k nim byli nejblíž. Lidi to všechno brali hlava nehlava, totální marasmus. Bednu s notebookem jsem poprvé spatřil až na parkovišti, kde si ji nesl ten bodrý chlápek nesl do auta. Já jsem odcházel samozřejmě s prázdnou. „Tak vidíte, nakonec vám to vyšlo i bez seznamu,“ houkl jsem na něj. „No jo, když já ale z toho nemám vůbec radost. Mně vadí, že jsme se přestali chovat jako lidi, že to zase proběhlo tak blbě, ostatně jako každý rok.“

Autor: Snaut

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Zlý sen. Nákupy při zemětřesení

Internetové nákupy, které byly zklamáním