Dá se ze zápasu na život a na smrt vytřískat remíza beze ztrát? Gladiátoři mohli přežít, i když souboj prohráli. Jak to chodilo v arénách?

Dá se ze zápasu na život a na smrt vytřískat remíza beze ztrát? V gladiátorských arénách říše římské to byla vlastně docela častá varianta. A trochu podvod na diváky, kteří si uměli vsadit na favorita zápasu. O vítězích máme jasno, ale co čekalo poražené?

Gladiátoři mohli přežít i prohraný souboj

Umění prohrát a nezemřít se ostatně gladiátoři učili v ludus magnus, gladiátorských školách, po celou dobu. Úplně snadné to ale nebylo, a vyžadovalo to odvahu postavit se jisté smrti. Základem všeho byl důstojný zápas a ochota přijmout definitivní porážku.

Necítím bolest, jen nenávist

Prchat před protivníkem, hlasitě sténat nebo bolestně vykřiknout poté, co vám krátký meč protivníka protne šlachy? To jsou chyby, které rozvášněný dav diváků neodpouští. Pokud je uděláte a prohrajete, třeba tím že vám protivník vyrazí zbraň z ruky nebo už nejste schopen se bránit, předznamená temné hučení z tribun váš osud. Vrchní editor, něco jako moderátor sportovního utkání, dá na hlas lidu a ukáže palcem k zemi. Konečná.

Dobijte raněné

Podle toho, za jak velkého zbabělce vás díky projevům vaší bolesti dav považuje, vás může potkat dvojí smrt. Rychlá, což je nepřekvapivě ta lepší varianta. Váš vítězný sok vás zařízne jako husu. Netrápíte se dlouho. Druhá varianta je pomalé dobití. Pěstmi, kamenem, palicí. A protože dav si žádá krev, může vás soupeř zpracovávat na kaši dlouhé minuty. Jsou tu ale situace, kdy jste regulérně prohráli, a stejně nezemřete.

Odvaha vás mohla zachránit

Předně: nedali jste najevo bolest, bojovali jste celou dobu jako lev. Teď, ranění a odzbrojení, bez hlesu hledíte tváří v tvář svému osudu, a nehnete brvou. Toho si diváci váží. „Má kuráž, chlapík jeden,“ ozývá se. Editor se tedy rozhlédne mezi diváky, kteří vás povzbuzují, i když už teď odpočítáváte své poslední okamžiky. Kdepak, dnes nezemřete. Dnes ještě ne. Zápas má vítěze, ale vy jste dostali „palec nahoru“. Z vrat podzemních kobek arény vychází vaši druhové, a odnáší vás k felčarovi. Jako miláček lidu máte pro svou zápasnickou stáj větší cenu živí.

Když fandí císař, není zápas fér

Podobné kouzlo dokáže zajistit i přihlížející císař. Jeho přání nechat vás žít má prostě větší váhu, než nespokojené bučení davu. Bohužel to funguje i naopak, a z výhry se může snadno stát porážka. Bylo to krajně nepopulární, ale stávalo se to. Řada císařů totiž podporovala své vlastní stáje, gladiátorské školy. A přirozeně chtěli, aby jejich vlastní zápasníci neprohrávali. I když to nebylo zrovna fér.

Po prohře také můžete odejít živí, když jste lokálním šampionem, zvaným primus palus. Váš majitel prostě investoval do vašeho výcviku nemalé peníze, a tak se vaše jedno neúspěšné škobrtnutí musí omluvit. Obvykle se na tom před zápasem domluví s majitelem vašeho protivníka, a váš život vyplatí. Lidé v hledišti o tom často nevěděli, a tak byli dost zklamaní. Tahle praxe se navíc časem stávala mezi gladiátory velmi populární.

Příliš málo mrtvých

V 1. století našeho letopočtu to zašlo tak daleko, že jen 10 % zápasů skutečně končilo smrtí. Diváky ale hry, při kterých byla k vidění smrt jen při zápase gladiátorů proti noxii, tedy vězňům odsouzeným k smrti, začínaly nudit. A tak se postupně začalo zase přitvrzovat. V 5. století tak byla šance, že zápas nepřežijete, zpátky na férových 50 %. Rekordmani přežili 44 utkání, průměr byl ale jen pět.

Hřebík do rakve. Nebo hlavy.

Vavříny pro vítěze, jásot a skandování davu, patnáct minut slávy. A poražený, který leží v tratolišti vlastní krve v prachu arény a dodělává? Pro něj si přijdou otroci, úklidová služba, a odtáhnou jej tzv. Porta Libititensis. Branou pro mrtvé. Libitina je totiž bohyní pohřbů. V zázemí jej položí na stolec a odstrojí ho. Další gladiátoři využijí jeho zbroj. Že ještě dýchá?

Pokud to byl uznávaný zápasník, podřežou mu krk a nechají ho vykrvit. Nebo mu hlavou proženou rozžhavený dlouhý hřeb. Když to byl tuctový zápasník, dostane jen ránu masivním balvanem. Bývalí šampioni pak putují na gladiátorský hřbitov, kde jsou důstojně pohřbeni. Zbabělci a běžní poražení jsou pohození do příkopu vedle arény, jako potrava pro krkavce.

Autor: Radomír Dohnal

Loading...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Nedostatek dešťových srážek jako důvod k vraždě? Za tragické konce římských císařů prý mohlo dlouhé sucho!

Svalnaté gladiátory uvidíte jen ve filmu. Skutečné arény patřily oplácaným a tlouštíkům! Jak to?

Loading...




Send this to a friend