Proč se v Římě razítkoval chleba? Měl ochránit zuby občanů
Říkalo se mu panis quadratus. Byl nízký, kulatý, s osmi naznačenými výsečemi. Tvarem tedy připomínal spíše dnešní dort nebo prošívaný polštář, ale jinak to byl naprosto originální římský chleba.
A dokud jste byli řádní občané, poslouchali jste všechna roztodivná nařízení úředníků a nereptali jste moc nahlas proti vladaři, měli jste chleba většinou každé ráno automaticky připravený v nedaleké pekárně, a povětšinou zadarmo. Dá se tedy říct, že recepturu k výrobě spokojeného občana ovládli římští státníci dokonale. Politika panem et circenses, tedy Chléb&Hry, totiž zajišťovala loajalitu voličů spolehlivěji, než plněná kobliha nebo ideově přiměřené nanuky. Mělo to samozřejmě háček. To, co začalo kolem roku 123 př. n. l. jako milé gesto, podporující osobní blahobyt méně majetných občanů Říma, začalo brzy skřípat. Doslova.
Pecen, který má váhu
I tady si byli sice všichni občané rovni, ale někteří si prostě byli rovnější. A ze sýpek rozdávané zrno nebylo úplně pro všechny stejné kvality. Na chleba pro běžný lid se mlelo na hrubých kamenných žernovech, ze kterých se uvolňovaly ostrohranné úlomky. Movití si naopak nárokovali z každé várky světlejší, opakovaně přesypávanou mouku. Z té byl chlebíček jemně nadýchaný a voňavý. Ten druhý byl naopak našedlý, skřípal mezi zuby a po pár letech konzumace vám perforoval chrup jako červotoč truhlu po babičce.
Nemuseli jste být dentista, abyste v pečivu poznali rozdíl. Chlebem z tuctové mouky jste mohli utlouct koně a metat jej jako těžkotonážní disk. Takže stížností začalo rychle přibývat a davy bezzubých začínaly reptat. Na úřednících bylo zjednat nápravu. Od časů Říma se toho do současnosti zase tolik nezměnilo, takže nepřekvapí, že si při řešení nové situace vypomohli razítkem. Štemply, měděnými razidly, ale v tomhle případě disponovali sami pekaři, členové profesního cechu collegium pistorum. Každá pouliční pekárna, a že jich tehdy bylo, jimi začala označovat bochníky své vlastní produkce. Byla to známka kvality, efektivní nástroj evidence, podpora lokální logistiky.
Vneseme do toho řád a systém!
Pokud jste si na nějakém krajíci chleba vylomili zub, věděli jste, na dveře které pekárny jít zlostně zabušit. Když vám někde prodali menší bochník, měli jste v ruce jasný důkaz. Pekaři věděli, kolik pro svou čtvrť, ulici nebo třídu potřebují každé ráno mouky. A pokud vám chleba někdo ukradl, nebylo zase tak těžké vypátrat, kdo si přilepšuje chlebíčkem z cizí čtvrti. Úřednická idea prostě zafungovala, a kvalita zboží podepsaného razidlem konkrétního pekaře se opravdu na čas mírně zvýšila. Prostí Římané pak už jen podezřívavě hleděli do pekáren „o ulici dál“, jestli náhodou ve vedlejší čtvrti nedělají o něco lepší chleba, než jaký je k dostání u nich.
Což se nedělo. Průměr středně špatného pečiva s trochou písku v nahrubo mleté mouce totiž dostávali všichni stejně, zatímco se navzájem bedlivě sousedsky hlídali, jestli to někomu nekřupe mezi čelistmi o něco méně. Úplně přitom zapomněli na to, že ještě před razítky a razidly existoval tu a tam i chleba ze světlé, jemné mouky. Kam se poděl? Boháči si jednoduše zařídili své vlastní pekárny u sebe doma a pro tuhle nejkvalitnější mouku si pravidelně posílali, aby jim ta bezzubá chudina zase nezáviděla. Od časů Říma se toho do současnosti prostě tolik nezměnilo…
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Proměny jídla. Jak se oblíbené pokrmy měnily v průběhu staletí. Šlechtění kvalitu nepřináší