Kamikaze – jak vznikly sebevražedné jednotky a co se kolem nich děje dnes?
Poručíku Yukio Arakimu bylo pouhých sedmnáct let, když měl absolvovat svou poslední misi. V květnu 1945 patřil ke skupině japonských pilotů, kteří s americkými jednotkami v Tichém oceánu bojovali jako kamikaze – tedy živé bomby bez naděje na přežití mise. Araki se svými druhy patřil k nejmladším pilotům v dějinách, přesto svůj úkol zřejmě zvládl a zasáhl americký torpédoborec. Kde se on a jemu podobní ve druhé světové válce vlastě vzali?
Drtivé nálety
Kamikaze je souhrnný název pro typ sebevražedných útoků, jež začala koncem druhé světové války využívat japonská armáda. Speciálně upravené letouny nesly velké množství paliva a výbušnin, aby byla exploze po kontaktu s cílem co největší. Také byly lépe obrněny než standardní vojenská letadla, aby i přes rozsáhlá poškození stále dokázaly splnit úkol. A díky pilotovi, který v těchto strojích smrti seděl, byla i šance na úspěšný zásah mnohem vyšší, než u standardních raket.
Přestože se tenhle termín občas používal i pro jiné sebevražedné útoky (např. ponorky), původní význam se týká pouze letců. Těch během války zemřelo na 3860 a zhruba 19 % z nich zasáhlo cíl. Slovo kamikaze se nejčastěji překládá jako „božský vítr“ a do japonské vojenské taktiky se dostalo až v pozdější fázi války, když začalo Zemi vycházejícího slunce téct do bot. Americká armáda v Tichomoří dávala Japoncům na frak a ekonomická omezení, plynoucí z válečného stavu, si žádala extrémní opatření. A jelikož i smrt je podle japonské filosofie lepší než kapitulace, došlo na výuku sebevražedných pilotů.
Víc se o tématu můžete dozvědět z tohohle pěkně zpracovaného dokumentu:
Odlišná mentalita
Možná si říkáte, co to vůbec mohlo být za lidi, kteří chtěli dobrovolně a s nulovou šancí na přežití obětovat svůj život. V naší kultuře by se do těchto letounů hnal asi málokdo, ovšem japonská mentalita byla prostě odlišná. Vycházela z tradice samurajského způsobu života a jeho kodexu Bushido, který cenil čest a věrnost mnohem více než pouhé přežití.
To se projevilo také při náboru – většina pilotů kamikaze byli dobrovolníci a při zahájení tohoto způsobu boje se jich sešlo dvakrát tolik, než kolik bylo tou dobou k dispozici letounů! Spousta z nich věřila, že tímto způsobem mohou národu a rodině splatit svůj dluh. A bylo to právě toto odhodlání, jež Američanům jejich vítězné tažení komplikovalo – na takovou oddanost válečné věci není západní kultura (alespoň v poslední době) zvyklá.
Dopisy jako světové unikum
Muzeum japonského města Minami-kjúšú přišlo nedávno s návrhem, aby dopisy na rozloučenou byly zařazeny mezi památky UNESCO. Muzeum jich vlastní tisíce a několik set z nich poslalo k posouzení, zdali dopisy patří mezi Světové dědictví. To je poměrně zajímavá žádost, jelikož většina světa se na úlohu sebevražedných letců v druhé světové válce příliš pozitivně nedívá. Je ovšem pravda, že se jedná o unikátní výpověď o válečných hrůzách.
Proti tomuto návrhu se samozřejmě okamžitě postavily Čína a Jižní Korea, které mají ještě v živé paměti japonskou okupaci jejich území ze začátku 20. století. Zřejmě právě kvůli tlaku z čínské strany UNESCO zařazení dopisů napoprvé zamítlo. Japonská strana se však nevzdala a požádala o přezkoumání, jehož výsledek by měl být znám příští rok. Uvidíme, jestli se tak dopisy sebevražedných letců objeví vedle Magny Charty či Deníku Anny Frankové.
Autor: Rimsy
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Konspirační teorie o Adolfu Hitlerovi – co se o něm říká a čemu máme věřit?