Plýtvání jídlem škodí nejen našim peněženkám. Objevte praktické způsoby, jak mu...
Před 50 lety učinili američtí sprinteři tiché gesto proti rasismu. Proč to udělali a co všechno potom následovalo?
Nedávno uplynulo 50 let od okamžiku, který se zapsal do historie sportu. Američtí atleti černé pleti Tommie Smith a John Carlos totiž během slavnostního ceremoniálu na OH v Mexiku učinili tiché gesto proti rasismu.
Adolf Hitler, Jesse Owens a rasismus nejen v Německu
Na Letních olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 získal americký atlet Jesse Owens čtyři zlaté medaile (běh na 100 a 200 metrů, skok daleký a štafeta na 4×100 metrů). Svým perfektním výkonem ovšem neudělal příliš radost nacistickým pohlavárům v čele s Adolfem Hitlerem, kteří chtěli ukázat světu, jak jejich čistá árijská rasa dominuje sportu. Přestože však atlet černé pleti svými výkony „naboural“ rasistickou teorii přímo v „jámě lvové“, doma žil v chudobě a díky rasové segregaci musel časem závodit v pitoreskních exhibicích s koňmi a dalšími zvířaty.
Vítězství Jesseho Owense v běhu na 100 metrů v Berlíně
https://www.youtube.com/watch?v=jB0n35UIv-s
Tomme Smith, John Carlos a gesto proti rasismu v USA
Rasismus panoval ve Spojených státech amerických i nadále, na což se během Letních olympijských her v Mexiko City v roce 1968 snažili upozornit jiní dva černošští sprinteři, Tommie Smith a John Carlos. První z nich se stal vítězem závodu na 200 metrů a druhý skončil třetí. 16. října na stupních vítězů během americké hymny sklonili hlavu a zdvihli ruku zaťatou v pěst na protest proti utlačovaní černochů. Navíc měli černé ponožky a černou rukavici, čímž dali najevo podporu extremistickému hnutí Black Power a diskriminovaným Afroameričanům.
Tommie Smith a John Carlos během závodu a po něm
Smith a Carlos nebyli jediní. V Mexiku protestovali i jiní
Protest proti útlaku projevili toho času v Mexiku i další. Již 2. října došlo k masakru studentů v Tlatelolcu, kteří protestovali proti hrám i mexické vládě obecně. Svůj postoj pak ukázala rovněž československá sportovní gymnastka Věra Čáslavská. Ta hned dvakrát odvrátila na stupních vítězů hlavu od své soupeřky ze SSSR a sklonila ji při sovětské hymně, a to na protest proti sporným výsledkům soutěží i proti invazi našich „rudých bratrů“ do Československa. To pro ni mělo neblahé důsledky po návratu do vlasti.
Protest Věry Čáslavské
Politika na olympijské hry nepatří? Zřejmě jak která!
Zatímco potrestání Věry Čáslavské se dalo vzhledem k povaze autoritativního komunistického režimu v ČSSR očekávat, podobně dopadli i Smith a Carlos. Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage, mimochodem rovněž Američan a bývalý atlet, nechal rozhodně a rozhořčeně oba muže vyloučit z americké výpravy, a to z důvodu, že politika na olympijské hry nepatří.
Brundage se navíc honosil přídomkem filantrop, tedy lidumil. Když se ovšem vrátíme na začátek našeho článku, v roce 1936 tento muž odmítal bojkot OH v Berlíně. Nejenže mu tedy nevadila politická propaganda NSDAP a vyloučení všech sportovců židovského původu, ale o dva roky dříve dokonce označil protižidovské chování za správné. Inu, muž na správném místě… V každém případě, Tommieho Smithe a Johna Carlose po návratu do Spojených států amerických kritizovala domácí média i část veřejnosti, a rodiny obou sportovců dokonce dostávali výhružné dopisy.
Zajímavý je navíc i osud třetího muže na stupních vítězů, totiž Petera Normana, jenž získal stříbrnou medaili. Tomu se totiž po závodě oba Američané svěřili, co plánují udělat, a Australan se k jejich protestu také nenápadně připojil. Měl na sobě odznak Olympijského projektu pro lidská práva. Jenže v Austrálii byli na podobné věci hákliví, a to vzhledem k osudu původních obyvatel – Aboridžinců. Norman byl napomenut, vláčen tiskem, a nezúčastnil se OH v 1972, ačkoli limit bez problémů splnil. V roce 2000 ani nebyl pozván mezi medailisty na zahajovací ceremoniál OH v Sydney.
Peter Norman zemřel v roce 2006, a teprve o pár let později se mu Australský parlament oficiálně omluvil. I Tommie Smithovi a Johnu Carlosovi se později dostalo jistého zadostiučinění. V roce 2016 se totiž v pokročilém věku a téměř 50 let po jejich kauze dočkali pozvání do Bílého domu. Nejprve se zúčastnili slavnostní večeře na počet amerických olympioniků na OH v Riu de Janeiro, a den poté se setkali s americkým prezidentem Barackem Obamou.
Sportovní protesty proti rasismu pokračují
Sportovní protesty proti rasismu nejsou ničím výjimečným ani v 21. století, a to zvláště po zvolení kontroverzního Donalda Trumpa americkým prezidentem. Protestují především hráči amerického fotbalu, a to pokleknutím při státní hymně. Někteří ovšem používají i pěsti po vzoru Smithe s Carlosem. Nejedná se přitom pouze o Afroameričany.
Sportovní protesty proti rasismu v současnosti
Autor: Petr81
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
