První kontakt a jeho následky. Když je setkání s moderní civilizací smrtící
Dosud téměř nepoznali kontakt s moderní civilizací a přežívají na technologické úrovni doby kamenné. Bylo proto rozhodnuto to tak nechat. Vytvořit pro ně rezervace, vymezit jim životní prostor, do kterých současnost nesmí. Proč? Protože naše slavná civilizace by na sobě měla nést podobně jako cigarety varování. Že škodí zdraví a může zabíjet.
Ayoerové, Jarawakové, Taromenani. Jsou to názvy několika kmenů, kterým se říká nekontaktované. Přežívají v extrémně izolovaných lokalitách, uprostřed hlubokých džunglí nebo na tropických ostrůvcích, které je kumšt najít na mapě. Pokud se na ni vůbec dostanou. Území s nekontaktovanými kmeny, do kterých panuje přísný zákaz vstupu, jsou na jednu stranu dost drsné: z domorodců, o kterých dohromady nic nevíme, se v nich stává laciná senzace.
Některé dosud holdují kanibalismu, jsou opravdu velmi primitivní, nemají imunitu vůči běžným nemocem. Mohli bychom jim pomoci: technikou, očkováním, vzděláním, jídlem. Ze spousty příkladů už ale víme, že snaha o dobře míněný kontakt a zcivilizování vede k jejich rychlému zániku. Následující informace můžete brát jako teoretický příklad toho, co by s námi bylo, kdyby nás jednou navštívila vyspělá mimozemská civilizace.
Bagr místo pozdravu
Západo-brazilští Akuntsu, pětitisícový kmen, žili v džunglích opravdu skrytě. Takže pracovníci FUNAI (Národní nadace pro Indiány), organizace, která rezervace s nekontaktovanými divochy na jihu Ameriky spravuje, neměla o jejich existenci ponětí do 80. let. Dotek vnějšího světa měl pro Akuntsu podobu bagru, který jednoho rána zválcoval jejich „maloca“, komunitní dům. Stál totiž v cestě BR-364, dálnicí napříč pralesy Rondonie. Než se vyřešila administrativa, jejich vesnice nahradila silnice.
A pak přišli farmáři, kteří si podél ní zakoupili od vlády pozemky. Takže během následujících měsíců byli Akuntsu vystříleni jako králíci. Zůstalo jich pět, z toho dvě ženy. Žádný viník, žádný trest. Prostě jen série nedorozumění. Smrtících. Civilizace přišla k tomuto kmeni tak rychle, že ani neměl čas se vzpamatovat.
Kampak nám asi zmizeli?
Nekontaktovanými měli být i domorodci z kmene Awá. Jejich rezervace na úpatí Carajás ale jako z udělání ležela na území, pod kterým se nacházela bohatá ložiska minerálů a železné rudy. Ochrana území samozřejmě oficiálně dostala přednost, ale to nebránilo nájemné partě žoldnéřů vydávat se sem „na lov“ domorodců. Nikdo samozřejmě nemůže ukázat prstem na těžařskou společnost Vale, která tehdy usilovala o licenci (a dostala peníze od Světové banky). Náhoda jí prostě vyšla vstříc. Jak se po čase ukázalo, kmen Awá z oblasti za pár let prostě zmizel. Aniž by si toho někdo všiml.
Všeobjímající a hřejivá láska? Boží!
O kmeni Ayoreo-Totobiegosode z Paraguaye víme zhruba od třicátých let minulého století. Ano, i jim se civilizace měla vyhnout. Jejich zaostalost ale dráždila křesťanské misionáře ze Států, kteří je chtěli obrátit na cestu světla a pravé boží lásky. Takže v roce 1979 vyrazí skupina menonitských misionářů do džungle, a začne primitivní indiány chytat. Pár tuctů lapí, dalších pár desítek při tom pobije. Pak je zavře do tábora za ostnatým drátem, kde jim budou předčítat z Bible. Tolik lásky a štěstí najednou ale Ayoreo-Totobiegosode neunesou. Většina z nich se nedostane ani přes Starý zákon, protože pomřou na tuberkulózu. Nestihli ani křest, ale to už jim bylo nejspíš jedno.
Co se děje mimo les?
Žijete si spokojeným životem divocha, tak jako váš otec a děd. Dál vaše kmenová paměť ani nesahá. Uctíváte duchy lesa, lovíte prasátka pekari, sbíráte plody, nádoby si motáte z listí. Pohoda. A najednou přijde do vaší vesnice padesátka podivných démonů, která si tu chce založit plantáž koky. Takže pobijí vaši rodinu a přátele, z vás udělají otroka… a to je asi tak všechno. Když budete žít dost dlouho, zažijete vpád dalších démonů, kteří ty první vystřílí. Aniž byste nějak chápali pointu toho násilí, protože nevíte nic o vládě, drogách, kartelech, kokainu. Takhle vzpomínáme na peruánské Mashco-Piro. Když skončila mela, dorazili je ještě farmáři a ilegální dřevorubci. Hotovo.
Vyčištěné území nikoho
Skupiny nekontaktovaných kmenů nežijí v žádné harmonii, ale dost často se mydlí mezi sebou. Znáte to, únosy žen, krevní msta, lovci lebek. U nich je to klasika. Pokud jako zámožný investor chcete otevřít jejich území těžbě, nemusíte si špinit ruce. Stačí jen urychlit probíhající děj a zvrátit rovnováhu. V Etiopii žijícím Surmům se takhle náhodou dostala „novinka“, v podobě pár AK-47. A je jasný, že jim to ve kmenových válkách hodně pomohlo. Takže když se řešilo, jestli náhodou nenaruší stavba obří přehrady Gibe III na řece Omo území nějakých domorodců? Řekněme, že nenaruší. Už se totiž vyvraždili sami.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: