Bít či nebít? Dokážeme vychovávat děti bez pohlavků nebo nářezu?

Proč tátové bijí své děti? Jde o křesťanskou tradici! Ale dokážeme naše potomky vychovat i bez pohlavků a občasných tělesných trestů? Jde o křesťanskou tradici, která má v našich zeměpisných šířkách daleko víc společného s dávno překonaným patriarchálním náboženstvím, než se zdravým rozumem; přesto dodnes mění milující otce v bezduché a nešťastné trosky, které cítí potřebu předat svou lásku dětem pádnou pravicí či řemenem. Co s tím?

Mýtus dobrého hospodáře

Ženy sice už dávno získaly právo volit a mnohokrát už se můžeme setkat s otci na mateřských dovolených, ale v drtivé většině případů českých rodin je to stále ještě muž, kdo zaopatřuje rodinu dostatečným výdělkem a přináší na stůl chleba. Pokud přijde o práci žena, dokáže to unést daleko lépe než když o práci přijde otec.

Od otce se spousta věcí předpokládá tak nějak automaticky. Bez ohledu na to, jak liberální přístup k tradicím může mít on i jeho manželka. To je jeden z důvodů toho, že jsme se dodnes nedokázali vymanit ze stereotypu cukru a biče. Role jsou přitom přesně rozděleny. Matka dětem život oslazuje, zatímco otec je seznamuje s tou drsnější stránkou.

Už od novověku

Model přísného otce patrně pochází z úsvitu novověku, kdy o pojmu rodiny tak, jak jej vnímáme my, neměl nikdo ani ponětí. Společnost se tehdy nedělila na skupiny lidí, rozdělené podle společného příjemní, ale na „hospodářství“. Za jeho hladký chod a relativně plné žaludky jeho příslušníků zodpovídala hlava rodiny. Hospodářství samotné byl poměrně široký pojem. Ten kromě rodinných příslušníků, často i velice vzdálených, zahrnoval všechny námezdní pracovníky a příležitostnou výpomoc. Hospodář tehdy v podstatě zastával vyšší manažerskou funkci ve výrobním podniku, kde byli čirou náhodou mimo jiné zaměstnaní i jeho příbuzní.

Kde je pravda

Jako každý manažer samozřejmě od svých podřízených vyžadoval naprostou poslušnost, dokonale odvedenou práci a spolehlivost; a jako každý manažer měl i ten nejobyčejnější hospodář k ruce nějaký žebříček odměn a trestů. Pokud ale dobře čteme historické knihy, víme, že každý, kdo svého postavení zneužíval k nadměrným trestům a zbytečnému násilí, si vysloužil jedině pohrdání a společnost si daleko více vážila hospodáře, který dokázal být spravedlivý a nepoužíval násilí bez rozmyslu.

Jak je to v dnešní době

Jak se to celé vztahuje ke dnešku? V dnešní době je pojem rodiny vcelku jasně definovaný, zákon násilí zakazuje. Jen málo z nás musí výnosem z několika hektarů uživit domácnost a násilnickými muži pohrdáme víceméně z podstaty, takže kde je problém? V současnosti proti sobě stojí dva znepřátelené tábory. Jeden tvrdí, že dítěti v podstatě škodí už to, že se na ně rodiče zamračí. Druhý má za to, že jestliže dokázaly děti vyrůst s občasným pohlavkem dodnes, není důvod si myslet, že to nezvládnou i nadále.

Problém s podobně vyhraněnými názory spočívá v tom, že předpokládají přítomnost vnitřně dospělého rodiče, který už sám ví, co je v životě dobré a špatné, a který se dokáže nad některé věci povznést. Jsme samozřejmě každý jiný. Jestliže jeden otec vidí rudě z toho, že dítě vysypalo na koberec popelník, druhý podobnou nehodu pokládá za pouhý začátek dobrodružné hry, kterou se svým dítětem za pomoci vysavače sehraje.

Topí se vaše dítě?

Nejen v nekonečných informačních dálavách internetu – které snesou všechno – ale i mezi obyčejnými lidmi se dodnes můžeme setkat s přirovnáním k záchraně topícího člověka: také se nebudeme příliš ohlížet na to, že ho zataháme za vlasy, až ho povlečeme na mělčinu, abychom mu mohli dát umělé dýchání. Přirovnání je to hezké, pokud člověk věří tomu, že metla vyhání děti z pekla – ale je daná situace opravdu tak zoufalá, že by dítě bez další facky zemřelo? Nebo si jen zdůvodňujeme to, že nemáme dost trpělivosti?

Zákaz pohlavků

Dokážeme pochopit veškeré důvody, které vrší psychologové a další zúčastnění profesionálové jako argument pro absolutní zákaz veškerých tělesných trestů dětí – nemyslíme si ale přitom, že když svému synovi popáté vezmete z ruky dálkové ovládání televize, že to není na hraní, a poprvé ho plácnete po ruce, že si na něm vybíjíte nějakou frustraci. I když ho plácnete, nemilujete svého syna o nic méně. Plácnutí je jako vykřičník za větou, kterou se mu snažíte vysvětlit, proč nemá něco dělat. A celý problém tím pro danou chvíli končí.

Hledá se Mirek Dušín

Je důležité vědět jednu věc: rodiče jsou pro dítě nejen jedinou autoritou (a měli by se podle toho také chovat), ale také jedinou instancí, na kterou se může obrátit se svými problémy. Jestliže má dítě pocit, že cokoli udělá je špatně a za všechno dostane nařezáno, pak za námi sotva přijde ve chvíli, kdy se bude dít něco opravdu špatného – nemusíme zacházet hned do extrémů a mluvit o útocích pedofilů; stačí si vzpomenout na začátek filmu Carrie a na potíže, s jakými se hlavní hrdinka musela vyrovnávat se změnou z dívky v ženu.

Kam nás podobná nevýchova dovedla?

Stačí se jen dívat na zprávy – určitě nikomu nepřipadá normální, že se musí snižovat hranice trestní zodpovědnosti mladistvých, kteří páchají čím dál těžší zločiny v čím dál nižším věku. Nevýchova vede ke světu, kde se střílí ve školách a kdy děti nemají žádný příklad mravní autority, podle které by se mohli řídit – vzpomínáte na Mirka Dušína? Pokud dítě něco bolí, nechá se utěšit jedině od někoho, komu věří…

Užívat si s tátou

Samozřejmě bychom dokázali vychovávat děti bez jediného plácnutí – stačilo by k tomu jen mít na dítě dostatek času a používat „šachové“ myšlení, totiž být vždycky o pár tahů před dítětem a nejen odstraňovat z cesty rozbitné věci, které máme rádi, ale pro všechny případy dítě připravovat na každou změnu situace – například: „Za pět minut vyrážíme“. Neupozornit dítě plácnutím na nevhodné chování je těžké, nepřehnat to s podobným „upozorňováním“ je ještě těžší.

Nic není bílé ani černé

Pravdu patrně nemá ani jeden tábor; nejeden z nás měl možnost potkat neposlušné a nesnesitelné spratky, zkažené takzvanou bezstresovou – neboli americkou – výchovou, která do našich končin dorazila v devadesátých letech, a na druhou stranu může příliš tvrdá výchova zplodit bezcitné a studené lumpy, kteří se dokáží vyjádřovat jedině násilím a jakákoli slušnost je jim cizí.

Zlatá střední cesta?

Fráze „zlatá střední cesta“ je už omletá, ale nic lepšího v této situaci neplatí. Snad bych jen navrhl první krok: mít dost času. A trávit ho s dětmi. To je něco, co se později dohnat nedá, a rozhodně raději oželím odpolední zdřímnutí, než abych sledoval, jak se moje dítě dívá na televizi a nechá si vymývat mozek… ani ne akčními filmy, ale bezduchými reklamami.

A jakého jste názoru vy?

Autor: red

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Skrytá pravidla harému. Strážcem žen byste být nechtěli! Ostatní stálo za to

6 negativních věcí nového vztahu. Třeste se!

Loading...




Send this to a friend