Smrt má někdy smysl pro skutečně černý humor. Kuriózní příčiny úmrtí, která se zapsaly do historie!
Smrt si nevybírá, a jednou si přijde pro každého z nás. Je to jedna z mála jistot v našem životě. Navzdory této silně pesimistické informaci se po zbytek svého vymezeného času můžete těšit z toho, že váš skon nejspíš nebude mít tak ironickou podobu, jako v následujících případech.
Jméno Clement Vallandigham není v historii Spojených států amerických přijímáno bez rozpaků. Významný demokratický politik z Ohia se totiž hlasitě stavěl proti občanské válce, a tak si u obou znesvářených stran vysloužil nálepku zbabělce. Byl ale spíše humanistou, člověkem, kterému záleželo na pravdě a spravedlnosti. Po válce se proto živil jako právník, a právě tahle profese jej stála život. V roce 1871 řešil nelehký případ: hájil muže, obviněného z vraždy. Údajně měl při partičce karet střelit svého protihráče do břicha.
Důkaz totální neviny
Jenže obžalovaný u soudu tvrdil, že se druhý karbaník střelil sám, při pokusu jej zabít. Že to zní podivně? Vallandigham předvedl v rámci obhajoby velmi názornou demonstraci. Dal si do kapsy nabitou pistoli, posadil se za stůl a tasil. Spoušť se zamotala do cípů saka a vystřelila! Porota měla jasno, obžalovaný je nevinný a říkal po celou dobu pravdu. Jeho obhájce ale na následky střelného poranění druhý den umírá.
Roboti zabijáci jsou skuteční
Scénář naznačený akčním snímkem Terminátor se zatím naplňuje jen velmi zvolna. První obětí robotů na planetě Zemi se stal v roce 1979 jistý Robert Williams, pracující ve Fordově automobilce ve Flat Rock. Při snaze opravit zaseknutý podavač náhradních dílů jej uchopila robotická čelist a vmáčkla jej do manipulačního úložiště. Mnoho z něj nezůstalo. Jeho pozůstalí se mohli alespoň těšit z odškodného ve výši 10 milionů dolarů. To rodiny devíti vojáků jihoafrické armády neviděly ani cent.
V roce 2007 se tu rekruti protiletecké obrany učili manipulovat s autonomním zbrojním systémem, který je schopen sám vyhledávat cíle, vést soustředěnou palbu a automaticky si dobíjet zásobníky. Co se pak vlastně na střelnici v Lohatlha stalo, úplně jasné není. Snad prý vadný software. Ale robotický zabiják fungoval na výbornou. Přes 250 ran explozivní munice ráže 35 milimetrů udělalo z devíti vojáků sekanou, a dalších čtrnáct vážně ranilo.
Trocha historie s příchutí ironie
Na krále Adolfa I. Frederika vzpomínají ve Švédsku rádi. Nechával za sebe vládnout rádce a komise, zemi spíše reprezentoval a nepodílel se na žádných dobyvačných taženích. Jeho jedinou opravdovou vášní bylo dobré jídlo, kterého dokázal při opulentních hostinách spořádat neuvěřitelné množství. Zemřel tak, jak žil. V šedesáti jej ranila mrtvice, poté, co spořádal humra, kaviár, uzené sledě, kysané zelí, zelnou polévku, šampaňské a čtrnáct porcí svého oblíbeného moučníku.
Svým způsobem podobně dopadl i Hans Steininger, radní rakouského městečka Braunau am Inn. Ano, přesně toho města, které se „proslavilo“ coby rodiště neúspěšného malíře pokojů, Adolfa Hitlera. Steininger tu ale fungoval už v 16. století, a jeho jediným významným počinem byl dlouhatánský pěstěný knír. Měřil neuvěřitelných 145 centimetrů! Když se jedné noci v roce 1567 rozezněl poplašný zvon, vyskočil z postele a chtěl chvátat do ulic. Jenže se mu na schodech nohy zamotaly do jeho ozdoby a milý Hans upadl a přerazil si páteř.
Borec na konec?
Slyšeli jste někdy jméno Garry Hoy? Ve zlatých osmdesátých letech to byl jeden z nejúspěšnějších právníků v Torontu. Jeho zaměstnavatel, advokátní kancelář Holden-Day-Wilson, jej s oblibou využívala kvůli jeho neotřelému a názornému přístupu, jakým uměl přesvědčovat klienty. Jenže v roce 1993 jako specialista na oblast práva bezpečnosti práce a provozu staveb tvrdě narazil. Doslova.
Chtěl totiž jasně ukázat, že je výšková budova torontského centra Dominion naprosto bezpečná. Jak? Jednoduše se rozběhl proti zpevněnému sklu, a „na placáka“ na něj skočil. Zesílené sklo sice náraz ustálo, ale vypadlo z nezpevněného rámu. Garry Hoy dokončil svou názornou demonstraci o pár vteřin a čtyřiadvacet pater později. Kanadští stavební inženýři mohli jen nevěřícně kroutit hlavami: „Žádné stavební předpisy vám nikdy nezaručí, že sklo vydrží náraz sedmdesáti kilo živé váhy.“
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: