Jak se cítí vrazi – zpovědi lidí, kteří někoho zabili

Jaké to je, někoho zabít? Především záleží na situaci, jak vypráví několik lidí, kteří mají na rukách skutečnou krev. Tady jsou jejich vzpomínky.

Hříchy mládí

O svých pocitech se rozpovídal Tommy Winfrey, který si momentálně odpykává trest v slavné kalifornské věznici San Quentin. Za násilnou vraždu druhého stupně si odseděl už dvacet let a minimálně dalších pět ho ještě čeká. A je dost dobře možné, že pod zámkem zůstane do konce života. V devatenácti letech byl závislý na drogách a sám je také prodával. Podle vlastních slov cítil, že si nezaslouží žít, a proto neměl respekt k životu svému ani druhých.

Při jedné potyčce, která se samozřejmě týkala drog, zastřelil muže. V tu chvíli cítil úlevu, uvolnění. Nebyl totiž zvyklý jednat rázně a měl pocit, že teď se konečně dokázal sám za sebe postavit. Jenže takové jednání si vybralo tvrdou daň v podobě pravděpodobně doživotního trestu. Winfrey nyní ví, že se dopustil osudové chyby, a tvrdí, že jí lituje. „Vím, že jsem rodinu své oběti okradl o to nejcennější v životě. Cítím strašně silný zármutek. (…) Cítím, že jsem světu prokázal hodně špatnou službu a že mám dluh, který nikdy nemůžu plně splatit. Stydím se za své činy. Nechci, aby se už nikdo cítil tak jako já,“ prohlásil.

Povinnost je povinnost

Na jednom fóru se o zážitek podělil i anonymní profesionální voják, který v rámci své služby procestoval kus světa. Poprvé zabil nepřítele na Blízkém východě při zdánlivě rutinní akci – s konvojem přejížděl z jednoho tábora do druhého, když v tom byla cesta zatarasená několika hořícími auty. Jasná past, řeknete si, ale kolem nikdo nebyl. Respektive téměř nikdo.

Ze zdánlivě opuštěného kráteru, po předchozím výbuchu, se zničehonic vynořil muž, začal střílet ze samopalu a ohrožovat jednotku. Voják vystřelil ze své pušky a muže zasáhl. Jak sám vzpomíná, dalších pár sekund si vůbec nepamatuje. Byl tak zaplavený adrenalinem, že nemohl nadále udržet zbraň. Až po několika minutách se uklidnil a konvoj díky jeho činu mohl pokračovat v cestě. Se zabitím se vyrovnal docela dobře – tu noc sice nespal a následně musel navštívit psychiatra, ovšem žádnými depresemi netrpěl. Postupem času se smířil s faktem, že tohle je jeho práce. Podle něj záleží hlavně na okolnostech, při jakých ukončíte život druhého člověka.

Nedbalost neomlouvá

O čemž by mohl vyprávět i novinář Jamison Hill. Ten barvitě popsal svou zkušenost – sám totiž někoho zabil. Nešlo však o zločin či sebeobranu, nýbrž o dopravní nehodu. Na nepřehledném mostě totiž uprostřed silnice zničehonic zastavilo auto a nemělo ani zapnutá výstražná světla. Jamison si ho nevšiml dostatečně včas a když začal brzdit, bylo už pozdě – narazil přímo do stojícího vozu. Jako ve filmu začalo auto okamžitě hořet a Jamison se ještě stačil dostat ven, jako zázrakem bez škrábnutí. Jenže druhý řidič, který tam předtím tak nepochopitelně zastavil, zaplatil za svou chybu životem.

Jamison si musel vinu odtruchlit. Nějaký čas nevnímal realitu, nedbal běžných potyček s ostatními lidmi. Navíc ho čekalo několik měsíců papírování, během kterých se bál, jaké důsledky pro něj bude incident mít. Nakonec obžalován nebyl, dokonce mu byl i ponechán řidičák, ale trauma si v sobě nese dodnes.

Máte také zkušenost s vraždou? Podělte se o ni pod článek.

Autor: Rimsy

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Originální obhajoby vrahů – mimozemšťané, labrador a další

Proč ženské milují vrahy, násilníky a gaunery?