Paradoxy moderní medicíny, které nedokážeme vysvětlit. Proč máme my i hlodavci stejnou šanci dostat rakovinu?

Moderní medicína je dost tvrdá věda, která se opírá o precizní výsledky detailních studií. Jenže někdy umí i dobrá data vést lékařské teorie špatným směrem, a může tak docházet ke vzniku dost nelogických a nevysvětlitelných paradoxů.

Moderní medicína a její paradoxy

Klasika: nějaká skupina buněk v těle se „zblázní“, a zcela mimo plán zbytku těla se začne autonomně rozrůstat. Rakovina je na světě. Definitivní vysvětlení, proč k takové poruše vlastně dojde, nám zatím schází. Proto vidíme zhoubná bujení jako hru čísel. Je tu prostě určitá nenáhodná pravděpodobnost, že se jedna buňka zblázní. A čím víc buněk v těle máme, tím je porucha pravděpodobnější, ne? Smysl by to dávalo, jenže právě tuhle teorii vyvrátil v osmdesátých letech lékař Richard Peto, čímž položil základ tzv. Petovu paradoxu.

O myších a lidech. A rakovině

Člověk má v těle asi 1000x víc buněk, než myš. A žije dobře třicetkrát déle. Mohlo by se tedy zdát, že šance na poruchu tvorby buněk a tedy vznik rakoviny je u lidí v řádech milionů vyšší. Jenže skutečná pravděpodobnost výskytu rakoviny u myší a člověka se statisticky významně neliší, hlodavci ji dostanou právě tak často, jako lidé. Znamená to snad, že bychom mi lidé měli nějaké lepší obranné auto-imunní mechanismy? To taky ne, naše DNA funguje stejně. Prostě záhada. A vlastně záhada na druhou.

Velrybu s nádorem nepotkáte

Jsou tu totiž ještě sloni a velryby. Mohutné mnohatunové organismy, které mají ve svých tělech statisíckrát více buněk, než my lidé. Jenže velryb nebo slonů s nádorem je jako šafránu. Ano, mohou ho mít, tu a tam se u nich objeví. Ale mnohem méně často, než by to odpovídalo počtu jejich buněk. Petův paradox tedy praví: i když je jasně dána pravděpodobnost výskytu nějakého jevu, vzniku rakoviny, počtem buněk (kde může dojít k poruše), v praxi to tak vůbec není.

Kouzlo nezdravé stravy

Způsob, jakým se stravují Francouzi, je nejen pro dietology děsivý. Vlastně jsou schopni spořádat strašnou spoustu nezdravých věcí v ohromném množství. Když přijde na nasycené tuky v potravě, spolehlivě vedou světový žebříček. A všichni už víme, že je silná vazba mezi konzumací nezdravých nasycených tuků a srdečními chorobami.  Medicínské studie z celého světa to potvrzují posledních padesát let. Takže by Paříž měla být plná dýchavičných Francouzů s by-passem nebo cévami ucpanými tukem…

Francie a Izrael se v kuchyni nepotkají

Něco tu ale nesedí. Francouzi se navzdory své dietě statistickému průměru vymykají. Cévní choroby a srdeční poruchy tu skutečně nepatří mezi časté příčiny úmrtí. I když jejich svačinky přetékají nasycenými tuky, z hlediska světového průměru to tu vypadá na „zelený ostrůvek srdečního zdraví“. Prostě Francouzský paradox. A není jediný. Podívejme se na Izrael: zdravá a svěží strava středomořského střihu. Vitamíny, luštěniny, ryby, umírněná konzumace masa, minimum nebezpečných tuků. Když ale přijde na výskyt srdečních onemocnění, jsou světovou jedničkou.

Kam nemůže lékař, přijde železné zdraví

Středoamerické země se počítají mezi ty chudé. Lékařská péče tu za moc nestojí, lidé tu přežívají na hranici bídy a často i podvýživy. Takže bychom mohli očekávat, že ani jejich zdraví na tom nebude nejlépe. Jenže ejhle, je tu tzv. Hispánský paradox. Počínaje hranicí státu Texas jsou lidé zdraví a zdravější. A funguje to celé generace, i když se latinos vydají do USA. Navzdory chatrné péči o své zdraví se jim běžné nemoci tak nějak vyhýbají. Proč? To nikdo netuší.

Ve slunné střední Americe ještě chvilku zůstaneme. Je tu totiž paradox Mexika a jedna známá (a všude jinde fungující) statistická pravda. V průměru totiž platí, že čím nižší je socio-ekonomický statut rodičů, tím nižší je porodní váha jejich novorozence. Zní to drsně, ale chudákům se prostě vypasené děti nerodí. Což tedy spolehlivě platí v Evropě, Asii i Africe. S výjimkou Mexika. I když je tu o 11 % vyšší pravděpodobnost předčasných porodů, průměrná váha novorozenců tu neklesá pod 3,5 kila.

Kouzlo druhého dechu

Znáte to: někdy je třeba přetáhnout směnu, nebo jít po kalbě do práce beze spánku. Cítíte se na umření. Spánková deprivace vede k postupnému výraznému poklesu naší výkonnosti, pozornosti, myšlení. Náš ospalý vnitřní motor prostě zpomaluje otáčky, a z grafů výkonnosti je to jasně patrné. Dalo by se očekávat, že takhle to bez spánku bude klesat až k úplnému kolapsu z únavy. Jenže je tu paradox druhého dechu.

Když vydržíte bez odpočinku tři až pět dní (pokud vás to tedy opravdu nepoloží), únava nečekaně zmizí a výkonnost se obnoví. Kde se a energie bere, a kdo ve vás zapnul toho autopilota? Tohle zatím lékaři netuší. Pravděpodobně se jedná o jakýsi „nouzový režim“, který vás má dostat do peřin, než definitivně zkolabujete. Takže paradox druhého dechu nepodceňujte a nezneužívejte.

Autor: Radomír Dohnal

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Mladá generace hloupne. Čtení na internetu je drogou pro mozek, ale nerozvíjí osobnost

Řekli vám, že žijete jako blázen? Na tyhle šílence určitě nemáte!





Send this to a friend

...