Hus a další předběhli dobu, tak je upálili

Středověká Evropa byla navzdory romantickým představám mnoha z nás dost kruté místo na život, založení rodiny, nebo třeba ventilaci vlastního názoru. Ačkoli totiž Ježíš samotný hlásal toleranci, jeho ovečky si poselství vyložily po svém. Kdo to ještě odnesl smrtí?

Smrt upálením

Církev v minulosti od nějakého 3.-4. století n. l po většinu času tvořila nedílnou součást tehdejšího veřejného a mocenského života. V řadě případů byli duchovní dokonce mocnější než světští panovníci, nic z toho se ovšem neobešlo bez politikaření a zákulisních pletich. Církev měla ve středověku oproti panovníkovi jednu ohronou výhodu – instrument exkomunikace a uvalení klatby, který postiženého de facto vyloučil ze sociálního života (a tehdy neměli kompy, aby si na Facebooku založil falešný profil), často jej připravil o hmotné statky a téměř vždy zapříčinil strmý pád na samotné dno společenské hierarchie. Od 12. století navíc v Evropě operovala nechvalně známá inkvizice, která z většiny obviněných dostala přiznání k čemukoli – včetně toho, co nespáchali – tak účinné byly její mučící praktiky. Samotný začátek tažení proti údajnému čarodějnictví a kacířství však datujeme mnohem dříve, jeho duchovním otcem byl už římský císař a zarputilý křesťan Theodosius I. (347-395 n. l.).

Nařčení z kacířství přitom církevní hodnostáři (a práskači z lidu) nevyužívali zdaleka jen proti těm, o jejichž zkažených duších neměli pochyb, ale i jako záminku pro mocensky motivované procesy proti nepohodlným jedincům, k šíření strachu mezi obyvatelstvem a v neposlední řadě jako zbraň proti každému, kdo se opovážil hlásat pokrok, pravdu nebo vlastní hledisko, které by bylo v rozporu s tehdejším církevním dogmatem a obecně přijímaným světonázorem.

Připomeňme si trojici zastánců pravdy, kteří neodvolali a přes jistý rozsudek smrti stáli za svým názorem, morálně nezdolné jedince, které spousta bezpáteřních kabátníků nikdy nemůže pochopit:

Mistr Jan Hus, kazatel a reformátor (1370-1415)

Většině z vás asi není třeba mistra Jana Husa nikterak dlouze představovat. Tato významná osobnost české historie spatřila světlo světa v Husinci, aby ji církev o 45 let později prohlásila za kacíře a nechala upálit na hranici. Hus byl člověkem vzdělaným, v roce 1 400 vysvěceným na kněze a na pražské univerzitě působícím, tehdy ještě jako vzorná ovečka římskokatolické církve. Později jej však ovlivnily názory anglického náboženského reformisty Johna Wycliffa a Hus dál nedokázal držet ani hubu, ani krok. Prohlédl zkaženost církve, morální dekadenci jejích hodnostářů i nestydatost jejich počínání. A jelikož měl pro strach uděláno, začal o tom kázat. Davy jej zbožňovaly, ve své době byl celebritou a poslouchat ho chodili lidi z celých Čech. To se samozřejmě nelíbilo zastáncům starých pořádků v čele s tehdejším pražským arcibiskupem. Ke svému štěstí měl však podporu římského krále Václava IV. i zastání z řad českého lidu. Příběh mistra Jana Husa si v ničem nezadá s nejlepšími historickými romány, nyní jej však zkraťme: Hus byl pro vzpurnost exkomunikován papežem Janem XXIII, přesto pokračoval v šíření svých názorů. V roce 1414 měl vlastní hledisko vysvětlit na kostnickém koncilu. Učinil tak, žel bohu zde byl i přes osobní záruku bezpečnosti ze strany římského krále Zikmunda Lucemburského (vládl po Václavu IV) prohlášen za kacíře a upálen. Jeho mučednická smrt pak hrála zásadní roli při vzniku husitského hnutí a šíření protestanství v českých zemích.

Giordano Bruno, filozof a astronom (1 548-1 600)

Vědecký pohled tohoto Itala byl ukován z poznatků jeho předchůdců, jako byl Mikuláš Kusánský, Mikoláš Koperník a další. Rodák z Neapole v patnácti vstoupil do kláštera a stal se členem dominikánského řádu. Později byl dokonce vysvěcen na kněze, ani to však církevním autoritám nezabránilo obvinit jej z kacířství. Proto raději uprchl nejprve do Říma, později do Noli u Janova, Savony, Turína, Benátek, Padovy, Ženevy, Toulose, Paříže či Londýně, abychom zmínili některé z vynucených štací tohoto filozofa. Jeho problém tkvěl v tom, že měl svůj názor a nebyl schopen splynout s davem. Na rozdíl od řady současníků tak naplno ventiloval svá přesvědčení, což bylo hlavním důvodem, proč ho z mnoha míst hnali. Nelíbily se jeho výroky oponující některým bodům Aristotelovské filozofie, příčil se jeho pohled na morálku, později konverze k protestantům a nakonec také heliocentrický názor. V roce 1592 si ho na základě udání od falešného přítele Giovani Moceniga vzala do parády nelítostná inkvizice, před jejímž soudem Bruno strávil dlouhé měsíce. Poté byl převezen do Říma, kde strávil dalších osm let v zajetí, neustále vyslýchán a mučen. Nezlomil se. Ani všechno utrpení, bolest a strádání jej nepřiměly vzdát se přesvědčení, která odmítl prohlásit za kacířské a podepsal si tak ortel smrti. Sedřeli mu kůži z prstů, oholili hlavu, svlékli jej a nahého připoutali ke sloupu na připravené hranici. Ani hladové plameny Bruna nezlomily, a právě vytrvalost, s jakou obhajoval svou pravdu, mu zajistila věhlas a místo v učebnicích dějepisu.

William Ockham, filozof, logik, teolog a politický myslitel (1287-1347)

Angličan, jehož jméno si většina z nás nejspíš vybaví ve spojitosti s Ockhamovou břitvou. Jde o princip logické úspornosti, která tvrdí, že pokud nějaká část vědecké teorie není pro dosažení kýženého výsledku nezbytná, je žádoucí ji vypustit. Tímto „ořezáváním“ nadbytečností se vědec dokázal dostat až na kost, k teorii bez zbytečných pasáží a proměnných. Jsou zde však dvě ALE: Jedním problémem je skutečnost, že tuto teorii nelze aplikovat bezvýhradně (např. v kvantové teorii pole), druhým problémem je tvrzení některých historiků, kteří se domnívají, že autorem této teze vůbec nebyl Ockham. Byl či nebyl, stal se tento talentovaný myslitel trnem v oku církvi, když veřejně kritizoval její moc a bohatství. Zastával názor, že světská moc má být nadřazena té duchovní, takže není divu, že v papeži vřela žluč. Jeho názory navíc ovlivnily pozdější reformisty, jako třeba Angličana Johna Wycliffa, a jeho prostřednictvím i již zmiňovaného mistra Jana Husa. Ockhama nepopravili, byl ovšem exkomunikován, a nebýt intervence římského císaře Ludvíka Bavorského (a jeho syna Ludvíka V), pod jehož ochrannými křídly byl nucen strávit zbytek svého života, určitě by také skončil na hranici.

A co vy? Stáli byste si za svými názory i natažení na skřipec nebo během mučení žhavým železem?

Autor: Pseudofilosof

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

6 nejkrutějších vládců světa

Věci, které chlapský mozek nikdy nepozře