Historie dabingu. Jak se vyvíjel, kde je hodně populární a ve kterých zemích se dodnes příliš neujal? Vytěsní ho titulky z kin?

Dabing bereme jako naprostou samozřejmost. Jenže přemluvení postav do jiného jazyka nebylo v historii kinematografie vždy samozřejmostí, a ani dnes to není na mnoha místech světa běžné.

Fenomén dabing

Nástup zvukové filmu a počátky dabingu

Film je vynálezem konce 19. století. Diváci tak mohou už přes 120 let sledovat pohyblivé obrázky na plátnech kin. I když existovalo několik výjimek už předtím, trvalo až do roku 1929, než mohli milovníci filmu slyšet své oblíbené herce a herečky také mluvit. Ne že by v němé éře seděli návštěvníci kin v úplně tichých sálech. Tehdy doprovázela obraz živá hudba, nástup zvukového filmu byl ale přesto velkou změnou.

Tento převrat ovšem zpočátku doprovázely i různé problémy. Původně se mohla k obrazu přidávat pouze jedna zvuková stopa. Pokud tedy měly být zaznamenány zvuky před kamerou a zároveň scénu doprovázet hudba, museli být hudebníci přímo na place, anebo někde blízko za kamerou. Pokud se přidávala muzika až později ve studii, nemohl být zase použit zvuk zachycený při samotném natáčení, takže diváci slyšeli pouze hudbu a nic jiného.

Přichází titulky

Existoval ale ještě výraznější problém, totiž jak zajistit, aby mluvenému slovu rozuměli i diváci v zahraničí. V éře němého filmu to nebyl problém, protože se používaly tzv. mezititulky, které se objevovaly mezi scénami. Stačilo tedy okénka s nimi z filmového pásu vystřihnout a nahradit je jinými v jakémkoli jazyce. Jenže to nyní nešlo. Řešením se nakonec staly podtitulky, jež ovšem zpočátku nebyly příliš kvalitní.

V Hollywoodu řešily tuto potíž i jiným způsobem. Filmy byly natáčeny v několika jazykových verzí. Protagonisté tedy přišli na scénu, odehráli ji v angličtině, přišla klapka, někteří herci se vyměnili a ten samý záběr se natočil v dalším jazyce. I když to bylo řešení, náklady na takové natáčení se vyšplhaly příliš vysoko. Po pár letech se však přeci jen stalo možným míchání více zvukových stop, což mj. zapříčinilo jednu důležitou novinku – dabing.

Greta Garbo v anglické verzi filmu Anna Christie (1930)

Greta Garbo v té samé scéně, ovšem v německy natočené verzi

Dabing u nás a ve světě

Dabing se postupně vyvíjel. Zatímco dříve se museli potkávat všichni dabéři ve studiu, s nástupem digitálních technologií už mohou herci snadněji dabovat po jednom. Zajímavější ovšem je, že se přemluvení do jiného jazyka zdaleka neuchytilo ve všech zemích. Zatímco někde běžně vznikaly dabované filmy ještě před 2. světovou válkou (Itálie nebo Francie), na mnoha místech se to neujalo dodnes a stále jsou zahraniční snímky převážně titulkovány (Spojené státy americké, severské země apod.).

Legendární seriál Simpsonovi (1989) v pěti jazykových verzích

Zvláštním fenoménem byl tzv. rychlodabing. Na ten si jistě dobře pamatují lidé, ke kterým se dostala (nekvalitní) VHS kopie nějakého (amerického) hitu v 80. letech a na začátku 90. let 20. století. Tyto snímky byly namluveny jedním člověkem (navíc amatérem), který to dělal doma po nocích. Možná vás ale překvapí, že rychlodabing rozhodně nepatří jen do minulosti. Tak např. v sousedním Polsku se až na výjimky pořadů pro nejmenší děti používá dodnes, i když je pochopitelně profesionálnější.

Český rychlodabing filmu Predátor (1987)

Tzv. synchronní dabing (ten, co známe my) je specifikem zejména střední a jižní Evropy. I na našem území se tedy již mnoho desítek let jedná o zcela běžnou filmovou disciplínu. Češi jsou také na svůj dabing náležitě hrdí, a není se čemu divit. Stačí ostatně vzpomenout jedno jediné jméno – František Filipovský. Herec, po kterém se dnes jmenují české dabingové ceny, proslul především jako hlas proslulého Luise de Funèse.

František Filipovský dabuje Luise de Funèse ve snímku Piti Piti Pa (1970)

I když známého francouzského komika dabovali i jiní herci (Bohumil Bezouška, Jiří Krampol nebo Jiří Císler), zůstane u nás už navždy spjatý právě s Františkem Filipovským. Taková spojení ostatně nejsou ničím výjimečným. Existují tedy ustálené dvojice Jean-Paul Belmondo a Jiří Krampol, Alain Delon a Pavel Trávníček, Arnold Schwarzenegger a Pavel Soukup nebo Annie Girardot a Věra Galatíková. Tyto hvězdy stříbrného plátna sice rovněž dabovali jiní, přesto jsou známy především těmito hlasy.

Toho přece mluví někdo jiný!

Na druhou stranu známe i opačný fenomén. V České republice existuje mnoho televizních stanici dabingových studií, a navíc jednotlivé filmy podléhají autorským právům. Není tedy divu, že u jednoho filmu mohou vzniknout různé dabingové verze. Tak třeba kultovní snímek Kmotr (1972) existuje ve čtyřech variantách. Jendu z hlavních postav, Dona Corleoneho (Marlon Brando) tak dabovali Karel Chromík, Petr Haničinec, Jiří Štěpnička a Alois Švehlík.

Dabing může dokonale proměnit originální scénu aneb Kaiser, Lábus a Sedm statečných (1960)

A co vy? Upřednostňujete dabing, nebo titulky? A které dabéry máte nejraději?

Autor: Petr81

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Trhák pro fandy Star Wars. Darth Vader mluví ve 20 jazycích

Co jste dosud nevěděli o rodince Simpsonových





Send this to a friend

...