Chceme víc! K čemu jsou přídavky na koncertech?
Po hodince a půl se kapela rozloučí, aby se po minutě potlesku vrátila. Proč? A odkud přídavky vůbec pocházejí?
Každý hudební fanoušek (či ignorant, co se shodou okolností vyskytl na pár koncertech) už zná standardní mustr většiny kapel – na začátku publikum nakopnout nějakým hitem, pak hrát třeba nové písničky a na konci to opět pořádně rozbalit. A když je publikum v nejlepším, ozve se rozjuchané: „Díky a ahoj zase někdy!“ Málokterý fanda se s tímhle ukončením večera smíří a bouřlivé ovace si vynutí od překvapených a potěšených muzikantů další nášup. Ale je to opravdu spontánní gesto, nebo spíše vykalkulovaná strategie, jak z posluchače dostat ještě víc emocí?
Kde se vůbec přídavky vzaly?
Již několik století jsou přídavky známou součástí živých hudebních vystoupení. V éře klasické hudby obvykle orchestr zopakoval nejlepší pasáže z celého díla, případně sólista mohl i improvizovat a seznámit tak publikum s jinak neslyšenými kousky. Tohle celé dávalo smysl, jelikož hudbu si nešlo přehrávat doma, takže i opakování téhož zážitku bylo vítané.
V 50. letech, v začátcích kariéry Elvise Presleyho, se na jeho koncertech vžila hláška „Elvis has left the building“. Pořadatelé se tak snažili uklidnit rozvášněné obecenstvo, které by chtělo krále rocku poslouchat celou noc. Na jeho poslední koncertní úprk se můžete podívat ve videu:
Brzy poté se přídavky staly standardem a většina kapel s nimi počítala jako s pevnou součástí programu. Některé rockové legendy jako Bruce Springsteen či Bob Dylan se na pódium dokázali vrátit klidně čtyřikrát a spíše než milé překvapení tak svým fandům naservírovali porce přerušované soulože. Proč tleskat, když vím, že tu partičku uvidím ještě několikrát?
Postmoderní zmatek
Dneska si každý dělá, co se mu zlíbí. Poté, co povinné a zdlouhavé přídavky z období klasického rocku vyšuměly, nezůstal žádný standard, co můžeme od muzikantů očekávat. A je to tak v pořádku. I když díky internetu a záznamům koncertů můžeme dost dobře předpokládat, co asi přijde. Pokud tohle čte nějaký hudebník (a já věřím, že jo), budu apelovat – nedělejte z přídavků standard! Má to být prostor pro něco zvláštního, jedinečného, odměna publiku za jeho podíl na atmosféře koncertu. Stejně jako téměř pro cokoli jiného platí, že rutinní pojetí vede k přinejlepším polovičnímu zážitku…
Považujete přídavky za zbytečnost, která narušuje koncept živého vystoupení, nebo si obvykle rádi ještě chvilku s oblíbenou kapelou užijete? Nebojte se nám nadělit nějaký ten přídavek do komentářů.
Autor: Rimsy
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Bizarní požadavky hudebních hvězd